Dolomity v teniskách

 

Dolomity, pro nás velká neznámá.

Nějaké informace sice máme, ale na vlastní kůži, zažijeme italské hory poprvé.OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Vyrážíme směr Cortina. Město je protkané systémem jednosměrek, parkujeme a vyrážíme na obhlídku. Cortina je obklopená horskými velikány  a tak se můžeme pokochat výhledem na všechny strany.

V roce 1956 se zde konaly zimní olympijské hry a je tedy hlavně střediskem zimních sportů. U jednoho z infocenter se dokonce dočteme něco málo o místních feratách.

Strategická chyba – nevyfotila jsem si to.

Bereme mapky a letáčky v domnění že informace budou uvnitř. Prohlížíme si krásný kostel – Basilica dei Santi Filippo e Giaccomo. Usoudili jsme, že kulturní zážitky stačí a jedeme za historií.

Cestou se zastavíme pod Monte Christalo nabereme vodu z horského ledovcového potoku s pokračujeme k vojenskému hřbitovu Monte Piano u Dobiaca kde je pohřbeno 1259 vojáků.

Hřbitov je krásně upravený a mě dostávají tricolory u jednotlivých náhrobků – směsice národností…jsou zde pochováni vojáci rakousko-uherska, jejichž mateřským jazykem nebyla němčina..

A protože času není nazbyt parkujem u Lago di Landro a jdeme na obhlídku

bývalých vojenských kasáren, nedaleko od nich objevujemeOLYMPUS DIGITAL CAMERA

ještě vojenské bunkry. Všechny objekty jsou z velké části přístupné, je fascinujcí jak je vše z velké části zachováno. A že nejde o žádné drobečky. Železobetonové objekty mají tvar baňky o cca 20 x 60metrech…

Bohužel nevzali jsme si čelovku a světlo mobilu není nic moc, tak důkladnou prohlídku vzdáváme. Letmým pohledem do útrob pevnosti jsme objevily skluzy pro střelivo uprostřed úzkých chodbiček a procházka bez řádného světla hrozí dost bolestivým úrazem. Tak se vracíme zpět k autu po cyklostezce, kde se v poklidu pasou místní krávy.

Můj muž provokuje: „Máš červenou mikinu, no to se jim bude líbit.“ Prohlíží si nás, jedna si mě jde i očuchat, ale tím naše seznamování končí.

Pro dnešek stačí, ráno nás čeká Tre Cime – neboli Tři Zuby. Po snídani balíme čelovky, feratové sedáky, přilby a vyrážíme.

K hoře Tre Cime se dostanete od jezera Misurino buď autobusem za 6 euro na osobu nebo autem. Vjezd autem, který volíme my, je zpoplatněn 24 eury. Vyjíždíme serpentinami až k parkovišti u chaty Auronzo, batoh na záda a jde se.

 

Směrové tabule a jiná označení fakt nehledejte. Najdete vždy jen velkou mapu, bez měřítka, bez označení toho, kde se právě nacházíte. A buď máte velkou fantazii nebo výborně čtete v mapách, no a pak je tady ještě možnost, vyrazíte s ostatními.

 

Protože můj muž se snažil vyjet vybaven dostatkem informací, bylo mi řečeno, že abychom se dostali k feratě, musíme jít vrchní cestou…

Já bláhová, v tu chvíli jsem netušila, že pod názvem „cesta“ myslí stezku nejspíš pro kamzíky z části pokrytou sněhem. Jenže když se tam dosápete, nezbývá než jít. Skupinka před námi vybavena trekovými holemi, pohorkami…No a my, jako v Rakousku…v Alpách, tenisky a kalhoty ke kolenům. Dnes už vím, že do Dolomit, takhle, už NIKDY.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Neustále se totiž pohybujete po kamenech a terénu poněkud vrklavého charakteru. Navíc výška pouhých 2400 m. n. m. a chvílemi ještě trochu víc.

Jdeme, tedy v mém případě, občas stojíme, zejména před úseky pokrytými sněhem, nelíbí se mi a představa volného pádu asi 200metrů, no nic moc.

Brr ( Nemám ráda výšky, točí se mi hlava, když tohle řeknu, nikdo nechápe, proč tedy lezu do hor, o feratách nemluvě).

Takže, když se zastaví, ve své hlavě stále opakuji mantru proti strachu a chvílemi si vysvětluji, že je to všechno v pořádku a tohle, v pohodě, zvládnu. OK.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Cíl je na dosah.

Sakra, kde je ta ferata?

Dáváme si oběd před chatou Lavaredo, která je momentálně zavřená. Proti nám schází ze sklaního masivu skupinka s přilbami a sedáky. Super. Tak někde tady to je. Vyjdeme stezkou a před námi je vstup do Patrnkofelu/ Monte Paterno (2 619 m n.m.)

Nandaváme čelovky a stoupáme po schodech tunelem. Na druhém schodu pochopím proč je tam natažené na zdi ocelové lano. Část schodů pokrývá led, podotýkám, je konec června. Dojdeme až na místo, kam se dostane každý turista, odtud už vedou pouze lana po stěně.

 

Tak co? Jdeme to zkusit? Nikde žádné info o obtížnosti, délce, NIC. Jsme evidentně rozmazlení Rakouskem. Nandaváme feratové vybavení a sápeme se vzhůru. Paráda. Hmm, lano končí a další začátek lana vidíme až asi 30metrů  nad námi.

Nepřestávám žasnout. Fakt lekce.

Pro mě výlet za komfortní zferata Itálieónu.

Zkrátka a dobře jako většina žen, mám ráda bezpečí. Tady jsou okamžiky kde se tak necítím. Ještě kus povylezeme a potkáváme se s další dvojicí. Mladík nám vysvětluje, že dál bez maček a cepínů ani omylem. Lano pod sněhem a klouže to. Fajn, takže nás ještě čeká dobrodružství, feratou  bez jištění dolů.

 

Když se dostaneme zpět k chatě Lavaredo vybíráme trasu pro návrat. Máme před sebou ještě kus cesty. Suma sumárum asi 18 km to dnes bylo.

A co nás ještě čeká? Monte Piano – stolová hora, místo nejkrvavějších bojů první světové války.

Nahoru jezdí „taxi“. Jeepem se dostanete za 8 euro nahoru (nebo tam i zpět za 12 euro). Cesta je celkem adrenalinový zážitek, řidič jede tzv : Co to dá. Cesta úzká, místy po hraně skály. Vystupujeme ve výšce 2205m n.m. u horské chaty A. Bosiho.

Přímo před námi stojí dělo, výrobek Škodových závodů. Monte Piano nás vítá krásným počasím. Jsem ráda, že tu jsem teď a ne před sto lety. V letech 1915 až 1917 zde totiž zahynulo víc než 10 000 vojáků.

 

Při prohlídce zákopů chápuOLYMPUS DIGITAL CAMERA proč. Frontové linie jsou od sebe vzdálený pouhých 20 – 30 metrů. Mám husí kůži, při představě jak to tu vypadalo. Zvoníme na zvon přátelství a míříme ke kříži na severní straně. Výhledy na Dolomity jsou tu nádherné na každém kroku.

 

Probíhá focení a protože se chci podívat na cestu, kudy tahali rakušané své vybavení, lehám si na břicho na kaj skály a žasnu. Pod námi vede cesta vytesaná ve skále se spoustou schodů, výška z které se mi točí hlava. Vážně, tudy bych nechtěla chodit ani pro rohlíky. Pokračujeme v obhlídce, okolí je stále rozryté četnými zákopy, štolami. Je zde také spousta pomníčků, pamětních desek, křížků. Uťapkáni míříme zpět k horské chatě a odměňujeme se za dnešní výšlap skvělou kávou. Ještě cesta dolů a jsme zpět u krásného jezera Misurino.

 

 

Čarodějka na plný úvazek. Pečují o tělo i duši. Dotekem, vůní, homeopatiky, slovem. Díky svým znalostem a schopnostem pomohu i vám na cestě ke zdraví a spokojenosti.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.