Integrační…

Podmínky nezměníš, změnit můžeš jen přistup.

Tahle myšlenka a trochu i motto mě provází delší dobu.

A pak takyta méně vznešená, zemitějšíale pravdivá: Ho*no je lepší mít než nemít. (Ta přichází v situacích, které sice všichni známe, ale někdy bychom o nich raději ani nevěděli)

Každý díl mého dvouletého výcviku Craniosakrální osteobiodynamiky přinášel výzvy. Někdy dost intenzivní.

Teď sedím, vlasy dosychají a ve mně je zvláštní ticho. Vana přišla vhod. Ještě si vybavuji pocit z teplé vody, která mě hladila po zádech při každém pohybu. Ponořená vnímám tlukot vlastního srdce, vlny myšlenek a prostě jen jsem.

Ponořená vnímám tlukot vlastního srdce, vlny myšlenek a jen jsem.

Jak vnímat onu propojenost se vším stvořeným a jak moc se chtít stáhnout jen do své ulity a pozorovat svět – možná i s pocitem, jestli sem vůbec patřím… Jenže Duch se neptá a pohazuje si se mnou dle vlastního zalíbení. Horská dráha prožitků, doteky zrození i vlastní smrtelnosti.

Do slov to nevložím. A i kdyby to šlo, byla by to prázdná slova, informace.

Dokud není prožitek těla, jen těžko se to může stát pravdou. Až když situaci prožijeme, můžeme ji vnímat jako svou pravdu. Náš vnitřní pocit je totiž nepřenositelný.

A tak jen sedím. Ticho je se mnou, stejně jako nádech a výdech. Prožitek zůstane v buňkách mého těla a já zase budu ve větší jemnosti vnímat příběhy druhých. V naslouchání tělu, duši, příběhu.

To vaše tělo vypráví stejně tak jako to moje. Příběhy, které jsou si tak podobné a zároveň unikátní. Snad proto, abychom ucítili propojení stejného Zdroje a zároveň naše vlastní tělo a prožitek. Pak se totiž často dějí zázraky 😊. V těle, v tkáních, kostech a někdy jen v prožitku. U lehátka a na lehátku.