Jste silnější, než si myslíte.

Slogan jak z reklamy. Tenhle byl tuším na Českou Spořitelnu, tak jen doufám, že na něj nemá nějaká práva 😊.

Proč jsem ho použila?

S humorem říkám, že zážitky nemusí být jen krásné, stačí, když jsou dostatečně silné. A vesmír si mě zase jednou vyzkoušel, jestli to myslím vážně.

Sobota si hezky plyne, všechno odsýpá. Jdu se projít s Ebby do krásného jihočeského lesa, plného mechu, kde se chodí měkčeji než po nejjemnějším koberci. Je krásně, tak proč sedět na zadku. Mělo mě varovat, že zakopnu na naprosté rovině a kácím se k zemi jako shnilá hruška. To přeci dám 😊.  Jenže sluníčko praží trochu víc a Ebby začíná funět. Nevadí, najdeme vodu, tady jsou vždycky potůčky a tůňky.

Jako na potvoru maximálně bahýnko a voda skrytá trochu hlouběji.

Tak nic, vezmeme to k Lužnici, chci udělat video a tam to bude taky hezké.

Místo kde sedávají rybáři je opuštěné a tak se rozhodnu sejít k vodě už tady i když vstup do řeky neznám. Už nahoře zjišťuji, že to byl poněkud blbý nápad. Seknu s sebou na strmém srázu a narazím si kostrč. Ovšem Ebby coby předvoj opatrně klouže strání směrem k vodě.

Dobře, tak ji nechám napít.

Krok a pes mizí v Lužnici, celý včetně hlavy… evidentně je spokojená, ale já vyhodnocuji situaci a cítím PRŮŠVIH.

Břeh je strmý, nevyleze.

Na krku jí zůstal obojek i vodítkem a tak se v mé hlavě vytváří katastrofický scénář.

Pes se zamotaný vodítkem do kořenů, hrabající na místě, polykající vodu.

Ebby tomu nepřidá a ráda by se vydala na druhou stranu. Místo vhodné k vylezení nevidím. Představa, že do vody zahučím rovnou a oblečená, jako bonus hlavou napřed, není úplně fajn. Sundávám mikinu a elasťáky. V tílku a kalhotkách se nořím do studené bahnité a hluboké vody.

Jo, tohle bude ještě zajímavý.

Hledám místo, kde bych se mohla přidržet, když už nemám pevnou půdu pod nohama. Omotávám se kolem kořene a lákám Ebby k sobě. Naštěstí už má koupání asi taky dost a tak se nechá zvednout a vytlačit na břeh.

Ne, neptejte se mě, jak se zvedá mokrý téměř 50 kg vážící pes. Já to nevím, ale jde to.

Tak a teď ještě dostat z vody sebe. Chvíli to trvá. Břeh je hladký a moc toho k přidržení není. Uf. Podařilo se. Nohy sice sedřené, bahno až na hlavě, ale dobrý. Otírám ze sebe ten největší humus mokrým oblečením a soukám se do toho co zbylo na břehu.

S botama v ruce, poněkud páchnoucí míříme do bezpečí za Alešem a zbytkem rodiny.

 Doufám, že jsem vás pobavila a zároveň jste si došli k onomu „mám na to“. Když chcete a dáte důvěru sami sobě, přežijete téměř všechno.

P.S. video vzniklo až doma v bezpečí vlastní pracovny.