Chceš-li pobavit Pánaboha, sděl mu své plány, ať se taky pobaví.
Přesně takhle jsem si připadala před pár dny. Musela to být obzvlášť velká legrace.
Naše kočičí story pokračuje a já se učím. Kočičí mimina už celkem čile běhají a je s nimi legrace. Jenomže budu ráda, když se mi všechna podaří udat.
A co dál? Řešit koťata každého půl roku, možná častěji? Ani náhodou. Nehodlám svět zaplavit báječnými a krásnými potomky naší kočky. Rozhodla jsem se ji nechat vykastrovat.
Konzultováno na veterině, koťatům je měsíc, prý je to tak akorát, kočka kojit nepřestane, všechno bude v pohodě.
Přesvědčila jsem sama sebe, že takhle je to správně.
Muž odjížděl pracovně pryč a já si naplánovala spoustu věcí, které stihnu. Ráno s kočkou na veterinu, odpoledne už v pohodě doma, sednu k počítači, připravím Kabalu, vytvořím podklady pro kurz….
Realita?
Zákrok prý proběhl dobře, mám ji nechat vyspat v boxu, a až se probere může dostat napít a pak si půjde ke koťatům.
Zvracet začala ve chvíli kdy se začala mírně probírat z narkózy. Nejdřív o tom ani nevěděla, pak už chtěla do bedýnky s kočkolitem. Kymácející se na vratkých nožkách, napjaté celé tělo a bylo ji hodně zle.
Koťata kvílela takřka bez přestání a já měla dilema, jestli má prioritu kočka nebo koťata.
Koťata už naštěstí chápala, k čemu je miska a začala žrát sama. Ovšem jen do chvíle, než viděla mámu, sápala se po ní. Sfetlá kočka je celkem rezignovaně nakojila a já jí dala ještě dospat. Ovšem ve chvíli, kdy odezněla narkóza definitivně nastal zvrat. Kotě se přiblížilo k bedýnce, kde kočka právě znovu vrhla. Ta jen zasyčela, nahrbila se a sekla po něm. Malé vyděšeně couvalo.
Zbytek dne jsem trávila krmením koťat, léčením kočky a občasnými pokusy nakrmit i sebe. Bublina chtěla pustit ven, nacpala jsem do ní na cestu homeopatika a vypustila jí, pevně doufajíc, že ráno bude moudřejší večera.
Nevypadalo to, drobné kočičí tělíčko napjaté bolestí a odmítající se starat o drobotinu. Já naštvaná sama na sebe, za blbý nápad. Další dávka homeopatik, léčení a výlet do zverimexu a masny. Průvan v peněžence, ale na pár dní vystaráno s krmením.
Smířená s osudem a vlastní blbostí jsem k večeru sledovala, jak naše Bublina nakráčela ke koťatům, lehla si k nim, všechna olízala a nakojila. Od té chvíle máme nejvzornější kočičí matku (a ZOO v předsíni).
Pro sebe jsem si vzala velké poučení – 1. Důvěřuj vlastní intuici a nenech se ovlivnit „autoritou“.
2. Nepřestávej věřit v dobrý konec a měj trpělivost.
3. Homeopatie a Tifar umí zázraky.