Fascie, ligamenta, propojení v celém těle.
Já vím, je to složitý. 😊
Ujišťuji vás, že pro mě taky. I po všech těch letech mi docházejí další a další souvislosti.
Přišla ke mně žena. Ortopedie, chirurgie – klasické kolečko už měla dávno za sebou, jenže koleno po úraze bylo pořád „nic moc“. Bolelo a otékalo.
Běh na dlouhou trať byl o masážích, uvolňování kolenních úponů, nácviku stání, jiného zapojení celé nohy. „Dorovnat“ kyčle. Občas jsem vytáhla váleček k maderoterapii, podpořila reflexkou, „dorovnala“ kyčle. Přihodila homeopatika.
Jako, o dost lepší, ale pořád to nebylo ono. Noha sice bez otoku, jenomže jeden ze svalů na noze se pořád nezapojoval do celku. Chodit se s tím dalo, cvičit se s tím dalo, ale život to pořád otravovalo.
Pak se na výcviku osteobiodynamiky objevil tento obrázek s komentářem: Po prudkém došlápnutí, skoku z výšky –může dojít k napětí ve fibrózních vláknech – ligamentech pericardu. Tohle napětí se šíří dál po fasciích a klidně se projeví v dolní končetině.
Proč – protože fascie tvoří síť přes celé tělo, jsou jimi propojeny všechny orgány. Je to takový internet našeho těla. Jsou z velké části tvořené vodou a mají „gelovitou“ strukturu. Pokud jsou v pořádku, jsou klouzavé, dá se říci tekuté.
Je to jako u svetru. Když to „nahmoucáte“ na jedné straně, jinde to bude táhnout nebo to poleze ven.
Když se tedy povede dovést tekutinu zpátky a z tuhého místa se zase stane místo měkoučké, pružné, můžou zmizet bolesti velmi rychle. Změní se totiž napětí v celém těle.
Jak bych vám to jen přiblížila…. No možná jako řeku.
V našem těle jsou tisíce malinkatých potůčků. Když do potůčku hodíme trochu větší kámen (v těle – stane se úraz, nemoc, šok) proudění vody se zasekne a v tom místě se začnou tvořit nánosy bahna. Pak kámen odvalíme, ale co to bahno? Toho si vůbec nemusíme všimnout, protože je u dna. Ale moc se divíme, proč voda neproudí stejně jako dřív.
Takže dokud nevyčistíme dno potůčku, máme pomalejší proudění vody.
No a dokud neuklidíme v tekutinách těla, regenerace se dostavuje velmi pomalu.