Co přinesl vítr

Sobotní den je velmi větrný a já se vracím domů trochu promrzlá.

Ovšem zima je mi i doma. Hmm, teploměr ukazuje skoro 21 °C. Teplota skoro plavková. Beru si teplejší mikinu. Nepomáhá.

No nic, dám si vanu asi jsem to prostě přepískla. Vana, Schüsslerovy soli – trochu lepší. Za chvíli přichází zimnice a já přecházím na kalibr homeopatie. Mé oblíbené nízké potence v krátkém sledu, pak statečně sahám po vyšším ředění. Actimaris do nosu. Zimnice ještě nějakou chvíli trvá a nad ránem vnímám už jen teplotu. Paráda. To půjde. Z toho se umím oklepat rychle, běží mou hlavou. Naordinuji si klidový režim. Příznaky ovšem odpovídají té nemoci, co plní první stránky všech médií. Ale můj test je na rozdíl od dceřina ukázkově negativní.

Jedu si své huhu koktejly. Přihazuju energetické léčení. V pondělí ráno zbaběle ruším pracovní program a zodpovědně prospím den. Večer jsem na vážkách, vyrazit na test nebo zvolit postel a vykašlat se na vstupenku do společnosti. Kašlu na to, z postele mě nikdo nedostane, ono se to utřepe.

Takže homeopatika dle příznaků, soli jako podpora regenerace a Actimaris k hubení potvor. Kalibr kvašená zelenina je taky super, jen zbytek rodiny zamýšlí evakuaci.

V noci mě budí pekelná bolest celého těla, ale ráno už si připadám v pohodě. Paráda. Čeká mě zkouška a já jsem ráda, že přesun k PC nevyčerpává zbytek mých sil. K léčbě přihazuji make-up. Proč děsit ostatní, že.

Ovšem mé oblíbené, za dva dny zdravá se nějak nekoná. Párty pokračuje jízdou na horské dráze a já si uvědomuji, jak moc jsem naštvaná, že ještě nejsem fit. Je to jen teď nebo frčím v sebedestrukčním módu? Jsem zvyklá, že zdraví je setrvalý stav a tak má ochota přijmout, že momentálně je to jinak je u bodu mrazu. Pouštím se do úklidu. Úklid venku, úklid v hlavě.

Klepu se vyčerpáním po deseti minutách. Tohle nedám, musím si lehnout.

Moje pošahaná hlava si ovšem jede své: „Snad máš nějakou zodpovědnost a doděláš to!“ Megera sánská, mele a mele. Já taky, z posledního.

Brečím vzteky a bezmocí. Sama nad sebou, nad svou blbostí, netrpělivostí a nemohoucností.  Dochází mi, že se jen otvírají témata do ještě větší hloubky. Byli tam 10 možná 20 let.

A tak intenzivně prožívám pocity ponížení, ublíženosti. Pravidelně mi vše zprostředkovává vlastní muž. Vím, že je v tom absolutně nevinně. Jsou to moje témata a on je jen pomáhá tahat ven (i tak bych ho chvílemi s chutí kopla pod koleno).

Přichází další geniální nápad. (ať žije vlastní mysl a její programy)

Já z toho zdrhnu.

„Takže, hezky se uklidníme, tohle nefunguje, víš to.“

Zastavuji sama sebe.

Muž je naštěstí v práci a já potřebuju postel. Vypínám telefon a zahrabu se do peřin. Vedu dialog sama se sebou, uklidňuju vnitřní dítě a otevírám šuplíčky. Všechen ten bordel sypu na hromadu a začínám uklízet a třídit myšlenky, pocity. V tichu, v přijetí, v lásce.

Čas na změnu.