Bezmoc

Bezmoc nebo ztráta kontroly? Dva velmi propojené pocity.

Když jsem si před nedávnem udělala s rukou cosi, co bolelo natolik, že jsem v ní neudržela ani tužku, natožpak hrnek nebo coli jiného, uvědomila jsem si pocity a emoce vyplouvající na povrch. Bolest, která mě nenechá myslet na cokoli jiného a naprosté ochromení a nepohyblivost pravačky. Zkrátka okamžik, kdy se moje limity posunuly na úplně jiný levl.

Cožpak o to, kafe odnesete druhou rukou, byť levačku nemám úplně nejšikovnější, tohle zvládne. Ale ukrojit chleba, uvařit…. Ani omylem.

Nastupuje pocit bez-moci.

Co teď? V hlavě víří pocity vzteku, naštvání a nevím čeho ještě.

Jasně nic nemůžu, o všechno musím poprosit, jsem ráda, že se zvládnu najíst a umýt.

Uvědomuju si jak tím hlavně a především, ztrácím kontrolu nad každodenním děním.

Už nerozhoduju, kdy se začne vařit, co chci dělat, jestli bude uklizeno.

Bojovat s tím? A k čemu?

Přehazovat vše na muže? Má svého dost.

A tak po mnoha procesech probíhajících v hlavě dochází k smíření, že tento víkend odpočívám a starám se jen sama o sebe.

Jen mě to přivádí k zamyšlení:

Jaké procesy se honí hlavou těm, co mají těžký úraz a z aktivního jedince je tvor bezmocný, bez kontroly nad spoustou každodenních maličkostí? Jak se smířit, když odcházejí síly ať už nemocí nebo věkem?

Otázky, na které nemám jednoduchou odpověď ani sama pro sebe a za sebou prožitek, který jsem dostala ochutnat.

Miluju podzim a období štíra které nás vede do vnitřních světů, nutí k zamyšlení. Letos je prožitků tolik, že je jen občas a s velkým úsilím skládám do slov.

Cyklus roku a života nás vede k nám samotným, abychom byli přežvýkáni a vyplyvnuti spolu s jarními dny do světa o mnoho bohatší.