Kde bydlí bubák?

V temném koutě, pod postelí, za skříní?

Ale kdeže, přeci v naší hlavě.

Strach je to co nás brzdí i ochraňuje.

Takže občas jako rodiče (možná z pohodlnosti) použijeme „Nechoď tam, je tam bubák.“

Hu, to je ale zaklínadlo.

No a bubák pak klidně může zůstat až do dospělost.

Jedna má klientka, dospělá žena, řešila nějaké strachy v těhotenství. A jen tak mimochodem jsme se dostaly k nepříjemnému pocitu který má, když jde v bytě okolo jednoho rohu. „Já vím, že tam nic není, ale stejně..“

Naštěstí tyhle strachy jdou většinou dobře odstranit, buď za pomocí léčení s energiemi a nebo za pomoci „vědomé mysli“ a vizualizace.

Dětem to jde snadno, u jedné malé slečny jsme takto zvládly strach ze zubaře.

My dospělí si občas sami postavíme ohrádku a řekneme, že to nejde.

Pojďme být chvilku dětmi a hrát si.

Zavřete oči a soustřeďte se na svůj dech.

Pomalu, v úplném a prostém klidu.

Tak a teď ve své hlavě najděte knihovnu s obrazárnou.

V téhle místnosti jsou pěkně poukládané naše zážitky, vzpomínky. A my vlastně netušíme, jakou jsme jim dali důležitost, ve chvíli, kdy se staly.

Hledáme obraz který to všechno způsobil. Obraz vezmeme a spálíme, popel uklidíme. Místo něj dáme něco krásného, pozitivního, v hezkém rámu. Nebo třeba vymalujeme a nakreslíme rozkvetlou louku. Ještě vytvoříme kopii, abychom vše dobře ukotvili a tu si vložíme do srdce.

Máte? Nejde to?

Zkusíme to na příkladu.

Třeba můj strach z doby kdy jsem se učila lyžovat a který se občas někde na kopci ozve znovu. Vidím sama sebe a jsou mi tak dva, dva a půl. Před sebou mám velké dřevěné kostky. Zkouším z nich stavět. Jenže věž pořád padá. Někdo mi říká: „To musíš dávat jednu na druhou.“ Další a další pokus. Cítím se nešikovná, vnímám zklamání. („Asi máme doma kopyto.“) Mám strach, že to znovu zkazím.

Tak a co teď s tím? Vezmu ten obraz, film, scénku, a spálím to. Popel vysaju  a uklidím. Teď tam mám prázdné místo. Tak a teď si nahraju něco jiného. Kostky si udělám dost velké. Takhle mi to vyhovuje. Paráda. Postavím krásnou věž a možná ještě hrad. Místo kam si to chci uložit, vymaluju láskyplnou, růžovou barvou a obraz uložím. Ještě si vytvořím kopii, tu vložím do svého srdce a podívám se zda je to takhle v pořádku..

(Tehdy to spravili to brýle o 5.dioptriích)

A teď ještě, o čem ten můj strach byl? Strach ze selhání, z toho, že na to nemám, že to nezvládnu.

Taková blbost.

Strach se zkrátka občas ozve. Cítíte sevřený žaludek, sucho v puse. Zastavte se a podívejte se. Je to okamžik, který nás varuje abychom se nevřítili do průseru a nebo jen něco našeptává : „Na to se vykašli.“ „Zbláznila ses, tohle přeci neumíš.“

A kdo to říká?

Naše pohodlné ego, co nechce vylézt a raději bude někde hnít.

Tak ho pojďme pěkně provětrat.

A těhulka? Strach jsme odstranili pomocí léčení, (také za tím byl zážitek z dětství, topení se a následný pobyt v nemocnici). Dneska místo bubáka za skříní, má dva malé skřítky.