Můžeš, co chceš

Původně to byl jen FB příspěvek, ale evidentně jsem ťala do živého.

Jako dítě jsem nesnášela výtvarku. Neuměla jsem kreslit. Donedávna jsem si myslela, že s touhle schopností se člověk narodí. Ano, talent je důležitý, ale ještě důležitější je nemít strach něco zkazit. Ale to vás ve škole nenaučí, právě naopak. Chyby se ve škole neodpouští.

Blbě vidím, od malička (asi od 2 let) mám brýle. Dioptrie se průběžně pohybují od 3 do asi 6 na každém oku. Jedno oko je od mala poněkud tupozraké, což mě vždycky trochu limitovalo v prostorovém vnímání. Na papír jsem byla schopna vytvořit tak kresbu na úrovni pětiletého dítěte.

Před pár lety jsem ovšem potkala ženu, která tohle všechno postavila na hlavu. Její jméno je Kateřina Hefny. Když jsem k ní šla tvořit svůj „silový obraz“ můj muž si ze mě dělal legraci, věděl, že kreslím leda z donucení. Překvapením pro něj bylo, když jsem domů přinesla obraz na plátně, z kterého jsem měla radost.

To, co vidíte na obrázku, jsem už tvořila sama. Ano, koupila jsem si plátno, štětečky a barvy. Ne, malířské ambice nemám, ale vnímám tyhle okamžiky jako čas sama pro sebe, odpojení od světa, ponoření do jiného časoprostoru.

Pokud máte z něčeho strach, je tam schovaná velká spousta energie. Otevřete Pandořinu skříňku a jděte do toho. Proč? Protože můžete.

Katko, tobě ještě jednou děkuji.

Tenhle příspěvek patřil k těm hodně komentovaným.

Čím to?

Bloky z dob základky asi máme téměř všichni. Byly to přesně ty okamžiky, kdy jsme se cítili nepřijatí, neschopní třeba proto, že náš obrázek nevisí na nástěnce.

Nevím, co za tím máte vy, ale já byla ve třídě nejmenší, nejhubenější, a navíc s brýlemi. Nemocná jsem byla skoro pořád, takže se mi do školního kolektivu zapadalo těžko. Má poněkud introvertní povaha se se školní docházkou příliš neslučovala. Kvůli tomu jsem měla (a ještě mám) dost výzev.

Naštěstí teď už vím, že je fajn být originál, takže si maluji, zpívám a běhám po lese. Jenomže tentokrát už ne se stopkami v ruce, ale protože chci.

Nepotřebuji být pochválená od paní učitelky ani nikoho jiného. Vnímám, že můj „úkol“ je něco jiného.

Tohle se učíme všichni, náš úkol je společný, učíme se být TVŮRCE, tvůrce vlastního života. Protože k čemu je nám pochvala, když víme, že jsme to udělali jen kvůli ní, ale to, co vzniklo, nás netěší. K čemu je být první, když se z toho sbíráme další tři dny.

Komu to potřebujete dokázat?

A tak se zkuste podívat, kde jste sami sebe připravili o radost. O radost z tvoření, z pohybu. Kde se schovává strach „to bych se znemožnila“.

K některým věcem potřebujeme průvodce, vysvětlí techniku, ukáže úskalí a pak vás nechá. Někdy to jde hned, někdy potřebujeme spoustu času, abychom si osvojili a zafixovali novou schopnost. Ujišťuji vás, že to za to stojí.

Čarodějka na plný úvazek. Pečují o tělo i duši. Dotekem, vůní, homeopatiky, slovem. Díky svým znalostem a schopnostem pomohu i vám na cestě ke zdraví a spokojenosti.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.