Tady je Krakonošovo.

Ve vztahu nebo singl?

Často takřka nerudovská otázka. Naše partnerství najednou není takové, jaké jsme si vysnili. Z šaramantního muže který nám otevíral dveře a podržel židli, je pán co spí u telky a dožaduje se teplé večeře.

 Dívám se kolem sebe a pozoruji. Pozoruji vztahy, ale nehodnotím. Jen se stále učím.

Jsem žena, jsem ve vztahu a je mi v něm většinu času dobře. Což neznamená, že nemusím nic dělat.

Zkuste doma nevětrat a neuklízet…Fuj! Smrádek, bordýlek, možná pohodlí. Hmm, tak to mě neba.

Jo, je to zkrátka práce. Domácnost i vztah.

Mám pochopení pro ty, které mají doma chlapa jako hromosvod, údržbáře, živitele a taky pro ty co chlapa nechtějí doma ani vycpaného.

Mít rovnoprávný vztah je totiž fakt dřina.

Pokud nemáte vybudovaný vztah sama se sebou a neumíte říct ne a tím pádem vlastně ani ano, nemáte na čem stavět.

U domu se taky nezačíná střechou nebo oknem.

Taky jsem byla matka údernice, zodpovědná, velmi schopná logisticky vše zvládnout. Domácnost, kroužky dětí, zaměstnání, péči o babičku… A pozor – byla jsem na to HRDÁ.

Následoval pád na ústa, (teda spíš na hubu) a dost bolel.

A tak jsem si díky tomu na chvíli střihla i pohled „singl“.

Co mě to naučilo?

Hodně. Umím být sama se sebou a být spokojená. Jsem pro sebe skvělý parťák. Zvládnu zařídit co potřebuji – naučila jsem se, že skříň si fakt nemusím ani odnést, ani smontovat. Vždy se najde muž ochotný pomoci. Začala jsem být zase ženou. Ve skříni se povalují džíny, které dnes úplně nemiluji a  pokud to jde, vyrazím ven v šatech, nalíčená a ochotná použít ženské zbraně – úsměv, nesmělý pohled. Je jedno zda je vám 15 nebo 50, funguje to.

Dalším bonusem je uvědomění si toho co chci, co potřebuji, vytvářím si tím sama se sebou velmi silný vztah.

A upřímně, být singl je to celkem pohodlné, jednáte jen sama za sebe. Tedy pokud vedle vás nejsou v domácnosti třeba dvě malé děti.

Proto být ve vztahu je výzva, náš partner, naše zrcadlo. Jen díky němu se učíme pracovat na svých emocích, léčit si skrz něj svá zranění. Není nic jednoduchého být otevřená ve vztahu a risknout, že nám ten druhý zlomí srdce. Vztah je totiž velmi křehký. Broušenou sklenici také nemůžete sevřít v dlani, praskla by. Když partnerovi nedáte prostor (a když ho nedáte ani sobě), tak uklízíte střepy.

A co teď s tím. Jak nezraňovat a nebýt zraňován? Ideální je být otevřená a hlavně vědomá si vlastních hranic.

Představte si malý stát, třeba o velikosti rozkvetlé louky, chráněný hranicí. Tak a teď si představte jednoho jediného „narušitele“ ten přijde a občas, něco bez dovolení uškubne. Nebo to okomentuje: „Je to v pohodě viď.“

Je?

Fakt?

A vás to neštve? Nechcete ho vzít klackem a ječet ať si jde na své?

Hmmm a proč to dovolíte ve vztahu a hlavně v posteli? Ono totiž, takové to, no vždyť se tak moc neděje, udělám mu radost…, vás nutí tak trochu znecitlivět, umrtvit se. Jednou, dvakrát, dvacetkrát. A najednou si říkáte, proč já vlastně nic necítím, proč mě sex nebaví? Pak znovu začnete hledat cestu zpět, zpátky sama k sobě. Naučit se vnímat dotek, svůj i toho druhého.

No a já? Když se mi něco nelíbí, necítím se v bezpečí, tak umím vzít tu malou Martinku za ruku a říct jí: „No jo, to nic, pojď půjdeme si spolu číst“. Nic nemusím vydržet, zatnout zuby, zmrznout, zůstat. Můžu si dovolit dát bezpečí sama sobě, můžu si dovolit nacpat se zmrzlinou místo večeře. Jsem totiž dospělá a i ve vztahu můžu a MUSÍM být sama sebou. Chci totiž být spokojená a šťastná a to za mě nikdo jiný neudělá. Ono je totiž jednoduché říct: necítím se milovaná , v bezpečí, podporovaná a přehodit zodpovědnost na druhého a tím ho třeba i zranit.

Ale umět dát tohle všechno sama sobě, to je teprve výzva.