Iluze

Myslíme si, že máme pravdu. „Vždyť to přece vidím“, moje oči mě nemohou klamat.

Opravdu?

Tak se jen podívejte, co umí vyčarovat hra světla a stínu.

Je to reálné? Je.

Je to iluze? Je.

Tak kde je pravda?

Ať vidíte nebo vnímáte realitu „nějak“ vždycky bude mít subjektivní zabarvení. Podle příběhu, který máte sami v sobě. Podle toho, kolik znáte souvislostí.

Někdo si všimne stromu, druhý věcí pod ním. Někomu připomene vánoční stromeček s dárky. Druhý uvidí děsný nepořádek. Víte co, pravdu budou mít všichni.

Proto je důležité naučit se spolu komunikovat. Neodfláknout náš rozhovor, aby nebyl tolik zkreslený našimi staršími zážitky, zraněními.

Proto si třeba na kurzu mámy a dcery hrajeme s kostičkami a učíme se s jejich pomocí lépe komunikovat.

Je to super hra i pro dospělé. Jestli chcete návod, napište mi.

Jestli chcete hledat kde jste se ztratili ve svém fantazijním (iluzorním) světě a teď hledáte cestu, objednejte se.

Naše hlava si toho umí spoustu vymyslet a někdy je potřeba vrátit se až někam hluboko, do dětství, do školky, do věku batolete, najít situaci, a tak trochu poladit náš vnitřní software a „nahrát“ lepší program.