Se štírem v zádech

Dušičkové období, vzpomínky na ty, co už nejsou s námi.

Pro mě je to letos velmi intenzivní.

Velký oltář s předměty a fotkami u kterého hoří svíčky u nás doma. Je to pro mě důležitější než jít na hřbitov, zapálit svíčku, chvilku postát a zase jít.

Tentokrát mám pocit, že všichni jsou tu se mnou. Svět živých a mrtvých v propojení. Vím, ono to zní dost morbidně

😊 ale když si uvědomíme, že část svých předků máme sami v sobě, jako genetický otisk, vzpomínku našich buněk, už vám to tak děsivé nepřijde.

Předci, ať si o nich myslíme cokoliv, jsou naší součástí, a tak je fajn si uvědomit, že bez nich bychom tu dnes nebyli, neměli zkušenosti, které máme a byli bychom jiní.

Od každého jsme se něčemu naučili.

Včera jsme je uctili v kruhu žen, procítili propojení s nimi i se všemi živými. Zážitek, který se těžko dává do slov.

Po celou dobu, co se s nimi propojuji skrze domácí oltář, vnímám jejich podporu, to že je mám v zádech a snáz se mi jde listopadovými dny, které i mně vedou do hloubky, učí mě pochopení, soucitu a toleranci.

V dnešní rozdělené společnosti tak důležité. Nenechat se poštvat proti sobě, hledat kompromisy a neubližovat skutky ani slovy. Dřív se za dlouhých večerů dralo peří, povídalo, vzpomínalo.

Pojďme se to znovu naučit.

Husy kvůli tomu škubat nemusíte, stačí vypnout televizi, povídat si, nebo aspoň vzít telefon a někomu zavolat, najít něco hezkého o čem si chcete promluvit. Vždyť venku je krásný barevný podzim, tak proč by naše dny měly být jen v tmavých barvách.

Přeji barvy a pohodu do dnů všedních i nevšedních.