„Vždyť má taky ručičky“ aneb jak mě rozštípala úplně nevinná věta

Báječný každoroční jógový víkend v plném proudu.

Letos většinou cvičíme ve dvojicích a jógu propojujeme s prvky z thajských masáží. Nedělní dopoledne v plné proudu.

Dnešek je zaměřený zejména na kyčle, jejich postavení a na všechny svaly, fascie okolo kyčelních kostí, stehen. Zkrátka a dobře učíme se vnímat, jak sami sebe podpořit, dát si prostor ve svém vlastním těle i v životě. Míčkujeme, zvědomujeme, procvičujeme.

Vypadá to úplně snadno. Ta, co zrovna leží má jednu nožku zaklesnutou za kolenem a druhou jí přidržuje její „spolucvičenka“ 😊

Úplně nenáročné.

„Podsuňte svoji nohu až pod zadeček, opřete si její nohu o sebe a předloktím ji zatižte chodidlo“ Zaznívá pokyn.

Ok, šteluju své tělo, jak mám, ale všimnu si, že ta pokrčená druhá noha (u mé kolegyně, co zrovna leží a kterou pečuji) nezabírá tak jak by mohla.

Hledám, jak bych procesu napomohla

„Nedři tak“, ozve se vedle mě.

Adélka znovu vysvětluje jak na to. Jenomže mě se to pořád nezdá. Až ve chvíli, kde mi Adélka povídá: „Vždyť má taky ručičky, tak si nohu podrží“, mi dochází co dělám.

V tu chvíli už se mi po tvářích hrnou slzy. Být statečná úplně nefunguje. U nohy se střídáme a já odcházím poskládat sama sebe. Čelo si dej na zem, radí Péťa a já se pomalu uklidňuju.

Jedna jediná věta….

Začíná mi docházet mé vnitřní nastavení o kterém jsem si myslela, jak výborně jsem ho už zvládla. Program kdy ostatním beru jejich kompetenci a místo abych řekla: „Teď se nadzvedněte, tohle natáhněte, tohle si posbírejte“, mám tendenci udělat to sama.

 Jojo, naše programy, u druhých je většinou odhalíme, ale u sebe? No to jsou jiné výzvy.  Často si lžeme do kapsy. Zachraňujeme druhé místo sebe.

Takže kdo jste se mnou v klubu, dejte vědět 😊

Odhalování našich nevědomých stránek je proces, vždycky a pro všechny. A já jsem pochopila, že nemusím všechno oddřít, tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.