Strach – můj učitel

Je letní noc a já usínám ve své posteli. Na okno dopadá déšť a jeho pravidelné šumění mě uspává….

Z polospánku mě vytrhává hluk. Letadlo, kvůli mrakům letí na můj vkus poměrně nízko, motory řvou jako zběsilé. Jsem vzhůru! Srdce v krku, v hlavě chaos. Totální záchvat paniky. Zrychleně dýchám.

Můj muž se evidentně baví, už to se mnou zažil.

Normálně bych se asi naštvala, ale teď mám co dělat sama se sebou. Soustředím se na svůj dech a začínám si uvědomovat a vnitřně se ujišťovat, že jsem v bezpečí, v ložnici, ve své posteli, a všechno je v pořádku.

Vím, že můj strach je neadekvátní, neopodstatněný, ale prostě tam je. (Jo, letadlem se létat nebojím, naopak. Jenže tam tenhle zvuk neslyším. 🙂  )

Doteď nevím, kde se tam vzal, ale pamatuji se, že moje maminka líčila, že když jsem byla malá a přeletělo letadlo pověsila jsem se na krk s brekem komukoliv, kdo byl v dosahu.

Pak naštěstí změnili koridor.

Občas narazím, ve své skříni, na nějakého kostlivce. Většinou přijdu na to, co za tím je.

Strach je totiž výborný učitel. 

Ale pak jsou situace, jako tato, a mé tělo i mysl zatrvzele mlčí a nedává svou odpověď. Nechávám to tedy být, evidentně ještě nenastala ta správná doba. Jsou věci které pro nás mohou být natolik traumatizující ( i z minulých životů, z našeho genetického fondu – rodové věci), že bychom to prostě nedali.

Naše tělo je moudré a dávkuje nám naše poznání.

Je proto fajn , mít se sebou trpělivost a dát si čas a prostor. Zpracovat to co jde, pomalu odlupovat jednotlivé vrstvy a nánosy. Pokaždé nám to něco dá.

Třeba jen „vyřizování si účtů“ za noční komentář: „Počkej, za chvíli poletí zpátky“.

Sladké sny vám přeje Martina