Pohled do poslanecké sněmovny napovídá, že všichni, kdo tam sedí, jsou zletilí alespoň podle data narození. Je to tak doopravdy? Tím už si nejsem tak jistá. Ono nejde jen o ně, jde o nás všechny. Jsme dospělí? Nebo jen když se nám to hodí? Fyzicky v naší kultuře za dospělé jedince považujeme (téměř) všechny, kdo oslaví 18 narozeniny. Jenže mentální...
Určitě si pamatujete klasické černobílé fotografie. Mají své kouzlo a hlavně nás s nimi pojí vzpomínky, tím pádem emoce. A tak si říkám, když kolem sebe vidím rozpolcenou společnost, co vidí jen bílou nebo černou, zda jste si všimli, že i na černobílé fotce je spousta odstínů? Doba je opravdu zvláštní, část z nás je pro roušky, druhá část proti...
Cítit něco je vždycky výhra, ať už jde o naše vnitřní ujištění, že covid to určitě není, neboť čich byl zachován, tak jde i o vědomí sebe samého. Naše cítění je součástí systému čichového a hmatového. Zase jednou barevnost a mnohoznačnost češtiny je s námi. Čich je propojen s limbickým systémem a byla to naše základní pojistka (spolu s chutí) k přežití. Proč? V dobách,...
Zarazím vaši fantazii hned ze startu, nečekáme žádný lidský přírůstek do rodiny, nebo aspoň o tom nevím 🙂 Naše vybírání jména se týkalo miminka psího. Když odešel Oggy, potřebovala jsem čas, než vznikl prostor pro dalšího člena naší smečky. Po delších peripetiích jsme věděli, že k nám přibude dáma, teda budoucí dáma, teď malý psí rarach rodu ženského....
Oblíbené přísloví, provází mě životem dlouho. Jenže zase přišel AHA moment. Nejspíš to znáte taky. Nad něčím si dumáte a najednou se skládačka skládá trochu jinak, a ještě k tomu sama od sebe. Vždycky jsem si říkala, že je prima zabavit děti, nebo sebe. Přeci se nebudeme nudit 😊. Jenže ona je nuda důležitá. Pokud jsme zaměstnaní nějakou...
Ležím na zemi, slzy mi tečou do psího kožichu, rukama hladím hebkou srst a šeptám: „Můžeš odejít, tam ti bude dobře, chápu tvoje rozhodnutí, všechno je v pořádku, jestli chceš, můžeš jít.“ Srdce mě bolí, přesto vím, že nemám právo chtít, aby zůstal s námi déle, než je jeho čas. On svou misi splnil. Dívám se do očí naše psího miláčka...
Čekání na nový přírůstek v rodině většinou přináší i dohady jak se “to malé” bude jmenovat. Všichni rodiče si myslí, že jméno vybírají oni. Napadlo vás někdy, že dušička, co se chystá k nám na zemi, vybírá jméno sama? Ona ho totiž potřebuje, aby mohla plnit úkoly a používat své dary (talenty) které si předsevzala. Každé písmeno má totiž svou numerickou hodnotu...
Jste introvert a máte pocit, že vás zbytek světa nemusí zajímat, protože rodinné vztahy jsou v pohodě a doma je doma? Zkusím vás přesvědčit, že budování komunitní pospolitosti je důležité, a vysvětlit proč. Pominu úvahu, že když dojde mléko, můžete zaběhnout k sousedům, ano, i to se dá nazvat budováním komunity. Já tobě – ty mně. Myslím tím širší společenství. Znovu...
Je sobota, krásné ráno, za okny svítí slunce. Seběhnu do kuchyně připravit naši „rituální“ kávu. (Vím, je to nezdravé a začínat by se mělo jinak, tak mě prosím nelynčujte 🙂 ) Hmm, v kuchyni chybí koš na odpadky, vydávám se ho hledat. U popelnice není, ovšem pytel s odpadem je vyhozený. Fakt záhada. No nic, však on se najde. Nenechám se zaskočit...
Už mě nejspíš znáte, a tak tušíte, že se neptám na adresu. Kde jste doma ve svém těle? Každý to totiž máme trochu jinak. Ve svém těle máme „pokojíček“, kam se jdeme schovat, když je nám ouvej. Dočerpáme sílu a zase můžeme do světa. Tady jsme pozorností jen sami u sebe a vnímáme, co potřebujeme dosytit. Pohlazení, obejmutí, odpočinek, nebo něco...
Martina Jungrová