Camino? ne, mně stačí Novohradky :-)

Když vyslovím Jižní Čechy, je to pro mě asi zaklínadlo, protože vždycky je to legrace. Plány se většinou zhroutí dřív, než vůbec začaly.

Stejně je miluju, je to moje osobní Santiago.

Novohradky.

Lesy a jejich posvátné ticho.

Letos směr Žofínský prales. Penzion Lesovna je můj cíl.

Všechno začíná balením. Můj přepečlivě sbalený batoh nemá přezku. Do háje.

Vysypu obsah na podlahu a hledám jiný.

Systém v čudu dřív, než jsem vyjela. Že se to vymstí? No to rozhodně 😊

Přesto jsem na nádraží hodně brzy a protože právě přijíždí vlak, nasednu a ocitám se v Praze na Hlaváku v předstihu.

 No a teď jak je to vlastně s platností mé jízdenky? Tohle není úplně má doména, a tak i když jsem majitelkou flexi jízdenky poněkud zbaběle hledám někoho informovanějšího. Čtečka QR kódu v ruce paní průvodčí záhadu rozluští a já můžu odjet. Tím pádem mé rezervované místo ve Vltavě zůstane opuštěné a v Jižním expresu musím nějaké ulovit.

Do „Kafé Datel“ v Budějicích se těším, podnik prověřený loňskou návštěvou neztratil na kvalitě a já si užiju snídani.

S batohem na zádech přesun na autobus a pak už jen asi dvě hoďky a vystupuju v Černém Údolí. Otevírám mapy v mobilu a zjišťuju, že signál tady fakt nehrozí. Snažím zorientovat podle modré tečky zapíchnuté v prostoru a vyrážím k cíli svého putování, do Lesovny na kraji Žofínského pralesa.

Ticho a klid. Konečně.

Jen moje zpovykaná mysl tohle odmítá akceptovat. Tak mi v hlavě běží „Dělej, vyfoť to, natoč to.“ nebo „No tak aspoň se přestaň kochat a zrychli.“

Chvíli ji trvá, než zjistí, že jí na špek neskočím.

A protože naše mysl je fakt velký tvůrce, umí harmonii i dramata. (Ta má obzvlášť ráda 🙂 )

„Jsi tu sama, bez signálu, co když se ti něco stane?“

Následuje podezřelý zvuk v trávě 😊….

Dost! Neposlouchám tě! Přeladím vysílač ve své hlavě a konečně si užívám vnitřní klid.

Další vtipný moment nastává ve chvíli, kdy zjišťuju, že nabíječka zůstala evidentně v druhém batohu. Protože mobil borůvkami nenakrmím, doufám, že powerbanka ho chvíli udrží při životě, abych mohla aspoň fotit.

Žofínský prales – jak je asi velký?

To evidentně zajímá i mého muže, když za mnou dorazí. Protože mužské krédo je nejspíš průzkum bojem, brzy opouštíme cesty i cestičky…

 S ním se nikdy nenudím.

Rašeliniště mají ale jiný názor na naše putování, a tak to v jednu chvíli vypadá, že dál si to dá bosky. Nad přírodou přece jen vítězíme, i vodu jsme objevili dřív, než z našich bot vznikly přezkáče.

Další zkratky zbaběle sabotuju a tak se k večeři dostaneme v klidu a pohodě.

Ono je nakonec jedno jestli to začne batohem nebo chaosem v cestování, Jižní Čechy jsou prostě dobrodružství.