Hlavně se držet plánu 😊

Tak kam letos vyrazíme? Zaznělo v průběhu jara.

„Co takhle Jižní Čechy, úplně podél hranic. Trochu to tam znám“. V hlavě mi běží plán. Já cestovatelka, nejčastěji na sedadle spolujezdce plánuji trasu….

Aby to nebylo jako loni (asi 30 stupňů, asi 24 km a cesta zpátky autobusem na dětský lístek 😊)

Lovím ve své hlavě, otevírám web “Kudy z nudy“ a plánuji. V telce navíc běží pořad Stezka Českem, tam by se dalo taky něco najít. Paráda.

(Zrozenci ve znamení Panny mi rozumí.)

Vytištěno asi 6 stránek včetně mapy a už jen řešíme termíny, možnosti.

A ať si to pěkně užijeme, auto necháme doma a pojedeme vlakem a pak už jen pěšky.

První zádrhel nastává při hledání prvního noclehu. Přece jen už máme rády pohodlí a sprcha a postel se prostě hodí. Destinace Nové Hrady a třílůžák…nooo, kdybych se začala snažit na začátku prázdnin, asi by to bylo v pohodě. Třílůžák objevím v penzionu U Ladě.

Tak a začínám balit. Simonka jde ještě ke mně den před odjezdem a hrozí se nad velikostí přichystaného batohu. Zkušená poutnice vydává jasný rozkaz: „To si neber! Je hrozně velkej“.

Ok, přehodnocuji velikost, nikoliv obsah.

Hlavně sebou dost jídla…

Cesta raním vlakem přináší první překvapení- je plno 😊. Nakonec přece jen sedíme a jedeme směr České Velenice.

Plán prvního dne: trasa České Velenice – Nové Hrady.

Jenomže ve vlaku zjišťuju, že jedeme přes Suchdol nad Lužnicí. Zdejší epesní cukrárnu si přece nenecháme ujít.

„Holky vystupujeme, to bude určitě blíž do cíle. A tohle potřebujete ochutnat“

 U dortíku a kafíčka zjistím, že mapy jako první návrh vyplivnou trasu dlouhou 25 km…tuhnu, fakt tolik? Nakonec je to o trochu lepší. Na trasu vyrážíme bez vytištěné mapy,(tam je jiná trasa) jen s telefonem a apkou. 😊 S tímhle můj plán nepočítal.

 Penzion U Ladě z venku nevypadá, ale uvnitř paráda, luxusně čisto. Upocené, uťapané, zmoklé a znovu zpocené se vrháme pod sprchu.

Druhý den po snídani (palačinky s domácí marmeládou) a nezbytné návštěvě kavárny vyrážíme do Terezčina údolí a dál směr Cukštejn, Horní Stropnice, Dolní Stropnice, Šejby. V rozmarné náladě si užíváme cachtání v potoce, úprk před deštěm a likvidaci zásob jídla. Pak zjišťujeme, že je to ještě kus cesty a šlapeme a šlapeme. Nevadí, na penzionu si dáme nějakou prima véču.

Ouha, nabídka zní: hamburger a klobása.

Nějak to přežijeme a pro Jarku se vege verze přece jen našla.

Spokojené, že před průtrží mračen nás chrání střecha plánujeme další den. Základ je, jít jen málo kilometrů, neboť dnešek byl opět trochu přepálený.

Kostel v Dobré Vodě je 6 km, pohoda…no jo, ale je pondělí a jediná restaurace má zavřeno. K večeři víme že nic nedostaneme, a my chceme jíst něco jiného než sušené ovoce, oříšky a proteinové tyčinky…Končíme v sámošce v Horní Stropnici, sýr a zelenina zní dobře. Ovšem jak se dostat na penzion? Hodin moc, nohy uťapané, autobus žádný.

Při vyslovení slova taxík se všichni tváří, že požadujeme kosmickou loď a před námi je vidina dalších kilometrů povětšinou do kopce.

No nic, jdeme na stopa. 3.ženské…plán dost šílený… naštěstí zastavují dvě báječné ženy a zachraňují nás. Naše nehynoucí díky jim nejspíš znějí v uších ještě teď. A protože auto jsme nechali doma (ať si to užijem), čeká nás ještě vyrazit brzy ráno na autobus, dát si pár přestupů, projít si České Budějovice a doputovat do svých domovů.

Kromě zrychleného přesunu na nádraží (neboť i v Budějicích jsme trochu kufrovali) celkem nudná storry.

A protože naše nadšení pro ťapkání téměř bez lidí nezmizelo, plánujeme rok příští, ale auto s sebou berem!

 Sbohem mé milé novohradky, já přijedu brzy.