Tělo a mysl v propojení 2

Kdo ovládá naše tělo, díl 2.

Probrali jsme si některé hormony ovlivňující způsob prožívání a vlastně i našeho chování. Protože je rozdíl, když nám stabilně vládne noradrenalin a jeho přisluhovači, nebo si frčíme na obláčku jsem happy. A co kdyby všechno bylo víc v rovnováze a místo horské dráhy by vaší pouťovou atrakcí bylo tak maximálně lehké pohupování zahradní houpačky?

Takže máme pár kamínků do skládačky.

Jídlo, dech, pohyb, vztahy.

Já vím, že dech tu omílám pořád dokola. Jenže on je vážně stejně důležitý jako obsah talíře.

Protože dokud si to nevyzkoušíte, neuvěříte, jdeme zase chvíli trénovat. Uděláme si hooodně jednoduchý pokus. Lehněte si tak nejpohodlněji jak dokážete. Zavřete oči a vnímejte dech. Jak prochází vašim tělem a jak s každým nádechem vedeným hluboko do těla odchází všechno napětí. Ještě chvilku a možná usnete. Pěkně nádech a výdech, znovu a znovu. Jen pozorujte.

Zkuste teď malou změnu. Třeba si dejte pod nohu nějakou kostičku, knoflík a chvilku tak buďte. Co dělá váš dech? Kam směřujete svou pozornost? Ke kostičce? No jasně. A všimli jste si, že váš dech je najednou jen povrchní, že vás zajímá jen ta protivná kostička nic jiného? Proto je důležité cítit se v těle pohodlně! Jinak směřujeme pozornost ven, mimo své tělo.

O dechu se dočtete v mnoha knihách a jak je důležitý si určitě vzpomene každá žena, která rodila. Dechem ovlivníte i svou bolest. Přenastavíte její práh a spolu se záměrem jí můžete vnímat jako neutrální zážitek. Bavíme se totiž o pocitech a vnímání. Obojí je naprosto subjektivní záležitost.

Abychom tedy mohli s dechem pracovat, potřebujeme se naučit dobře stát, sedět a chodit. Jestli si myslíte, že to umíte, stavte se, nejspíš vás vyvedu z omylu. Většina z nás dělá chyby. Třeba špičky ven, propnutá kolena, vystrčená brada… Já taky, stačí nebýt soustředěná a tělo se zhroutí do pozice naučené lety bídných pohybových vzorců.

Pevný a klidný postoj je základ.

Dneska to bude víc tréninkově. Jdeme znovu zkoušet. Postoj klidného bojovníka- špičky rovně, povolená kolena, otevřené kyčle a hrudník, hlava v ose, ramena dolů. A až se do toho nacpete, zavřete oči a stůjte. Nic víc. Stůjte. Uvědomte si pocit který přichází. Vědomí vlastní síly, svého napojení. Schválně, napište mi, co jste cítili.

Až si to užijete, stoupněte si jako kdykoliv jindy. A zavřete oči. Jaké to je teď? Cítíte rozdíl? Co vaše energie? Tohle všechno jsou důvody proč se tělem zabývat. Proč se naučit jiné pohybové vzorce, přeprogramováváme tím totiž i mysl.

Mysl přece jen potřebujeme a je dost rozdíl v jakém módu a rozpoložení ji používáme.

Jestli mi nevěříte, povím vám příběh z knihy Radkina Honzáka. Budete se divit, ale jde o barvu tabletek 😊 (A o Ibalginu se bavit nechci 😊)

„S barvou placeba mám vlastní zkušenost. V září 1968, kdy nás po krátkém pobytu opouštěli zástupci farmaceutických firem, ke kterým jsme chodili během pražského jara pro rozumy, literaturu a také na koňak, zanechali mi několik krabic tehdy naprosto nových a do té doby v běžné praxi neznámých dvojbarevných kapslí. Paní magistra nám ve volném čase naplnila stovky až tisíce těchto obalů mléčným cukrem a my rozjeli výzkum týkající se modifikace placebo efektu barvou léku. Pomáhala nám při vymýšlení jejich názvů a s její asistencí jsme nejhnusnější placebo (temně cementově šedivá plus terakota), po němž se několik pacientů pozvracelo, zkolabovalo a dvě ženy dostaly kopřivku, pokřtili na počest StB jako Estebin. Jinak mohu potvrdit, souhlasně s literárními údaji, že zelená barva „uklidňovala“ spasmy, zatímco žlutá a červená měla nejvíc sympakotonních vedlejších účinků.“¹

Chápete to kouzlo? Barva, slovo, autorita…tohle všechno mohou být zaklínadla a zaklínači.

A znovu prakticky. Nebudu se ptát, co vám říkali rodiče, když jste byli malí. To bychom tu byli dlouho. Protože každý si nějaké to trauma z dětství neseme s sebou. Moje děti taky. Pardón miláčkové, dělala jsem, co jsem uměla.

Ale jak mluvíte sami k sobě? Co si říkáte? Paráda, to jsi holka šikovná, nebo ty debile, co děláš?

Co si přejete nebýt nemocná nebo být zdravá? Že je to totéž, ale kdeže. Nemoc a zdraví jsou diametrálně rozdílné pojmy a ta omáčka okolo? Mozek jaksi s přeponou ne neumí pracovat, tak se klidně může stát, že nemocní budete. Taky se občas zapomenu a myšlenky si tak v hlavě víří, jak chtějí a já sklízím, co jsem zasela.

(No jo, odpadnu až po horách… proč by mi to nesplnili, že😊)

Proto je potřeba naučit se o sobě smýšlet i mluvit hezky. Jasně, čas od času všichni něco zvořeme, ale není na světě přísnějšího soudce, než jsme mi sami. Umíme se sprdnout na tři doby, a ještě si to párkrát připomeneme, pěkně sebemrskačsky. Když budeme sami sebe ujišťovat, že za moc nestojíme, dostaneme spoustu příležitostí sami sebe zklamat a utvrdit se v našem přesvědčení.

Najděte si formulku, větu, která vás posune, ale nesundá. Něco jako, no tak tudy cesta nevede, tohle jsem mohla udělat o dost lépe.

Nemalujte průšvih na růžovo, to nefunguje, vaše hlava i tělo to moc dobře vědí a krajková dečka ho…neschová, smrdět bude dál.

Chyby jsou nejlepší učitelé. Učíme se celý život, některé dny máme dost energie a pak i nadhled který nám brání nespadnout do zaběhnutých vzorců. A pak jsou dny, kdy to drhne. Úkoly v práci, nemocné děti, nákup, zkrátka život. Je těžké nespadnout zpátky k zaběhnutým stereotypům.

Změny si v podstatě musíme uhájit před druhými i před sebou. Ve chvíli, kdy začneme měnit své nastavení, ať jde o jídlo, pohyb nebo i zdravé hranice. Je to pro okolí nepohodlné. A ujišťuji vás, že to budou zkoušet.

A tak se někteří časem vrátí zpátky ke svým zaběhnutým návykům jen proto, aby měli klid před okolím. Před partnerem. Protože jsou pro ně divní, nečitelní. Najednou mají svůj názor a uvažují o tom, co jim druhý říká, nebo co po nich chce. Zodpovědní jsme za svůj život každý sám.

On sice Pažout říká : „Je to lety prověřený model, tak proč ho ku…měnit“ ( a vztáhnout to jde na cokoliv), přesto si pořád myslím, že změna za to stojí.

Navíc, když změnu sami na sobě nebo na druhých uvidíte, budete mít chuť pokračovat. Zkoumat svou mysl a tělo. Ovlivňují se navzájem, to už jste si možná všimli. Narovnáte se, hlava okamžitě začíná fungovat trošku jinak. Projdete meditací, vizualizací, prací s vnitřním dítětem a shrbená záda se začnou rovnat. Zázrak? Ne, jen propojení těla a mysli v praxi.

1- Radkin Honzák Psycho-somatická prvouka str.252