Jak se nezhuntovat :-)

Víte jak vypadají hypermobilní klouby a hypermobilní jedinci a proč je na prd být na to hrdý?

To takhle jednou při lekci jógy hledám správnou pozici rukou a Péťa mě vede. Jenomže já tam ještě pořád nejsem správně, tak vysunu rameno mimo osu kloubu.

Odezva je rychlá:

„CO to děláš?“

„Snažím se ti vyhovět. :-)“

To už se smějeme obě. Já svému programu a ona mé snaze.

O čem to celé je?

Hypermobilitu si často neuvědomujeme a tak nevědomky přetěžujeme svoje klouby, ničíme kloubní pouzdra a devastujeme tělo. Dost možná jsme ještě hrdí na to, že se dostaneme do pozice, kterou hned tak někdo neumí.

Pamatuji si jak mi kdysi (asi před 20 roky 🙂 ) řekl neurolog, že to spraví čas. Tím měl na mysli, že moje klouby ztuhnou a nepustí mě udělat takový rozsah pohybu.

Jenomže to je taky špatně. Naše klouby, šlachy, fascie by měly být pružné, měkké, hydratované a dovolit fyziologický rozsah pohybu. Hypermobilitu kloubů nezměníme, jen je potřeba své tělo vnímat. Ono nás totiž upozorňuje, kde máme hranice a když se snažíme přizpůsobit dostaneme se za hranici svých možností fyzicky, emočně a naprosto přetížíme svůj systém.

Vlastně dobrovolně vystavíme tělo traumatu.

Už mi rozumíte?

Jsme za vlastním limitem, ničíme se a navrch – DĚLÁME SI TO SAMI.

Blbý, co?

Takže jak na to?

Mě zpočátku pomáhaly „samobuzerační“ mechanizmy, kdy jsem si říkala – ramena od uší, lokty ven. Jenomže to zase jen buzeruju sama sebe. Takže taky nic moc. Jasně lepší než se zdevastovat, ale hitparáda pro mysl to není. Pořád jen plní nějaké příkazy (byť jsou mé vlastní a sebezáchovné).

Co funguje?

Vědomá práce s tělem! Zpomalit! Uvědomit si, že limity máme všichni.

Hypermobilita z lékařského hlediska může mít mnoho příčin. Neodvažuji se tu o rozbor, kdy a jak k „tomu“ přijdeme, ale spíš, jak s tím naložit v běžném životě.

Protože řešení – počkám až klouby ztuhnou, mi přijde k ničemu. Pak totiž ztuhneme ve svém životě i my. Tělo a mysl jsou provázané, toho už jste si nejspíš všimli.  Vzorce a koncepty naší mysli se odrážejí v těle, a naopak.

Je to jako u všeho, neexistuje instantní řešení. Každý jsme jiný. Proto je potřeba hledat cestu.

Pro mě je to v mnoha směrech jóga. Učíme se, o který prst se opřít, kde jsou hranice mého těla a kde je můj střed. Tohle vědomí pak snáz ukotvím i ve své mysli.

Pro někoho je jednodušší opravovat traumata vytěsněná do nevědomí. Každopádně, je fajn se na sebe nevykašlat. Některé zkušenosti se do slov formulují jen těžko a tak pokud se v tom plácáte, přijďte a najdeme řešení na míru.

P.S. Konstituční hypermobilita je prý častější u žen a postihuje až 40% ženské populace:

https://www.prolekare.cz/casopisy/rehabilitace-fyzikalni-lekarstvi/