Putování za sluníčkem – naše dovolená v Albánii.

„Tak kam letos na dovolenou?“

„Do Albánie.“

„Cože??“

Tak takhle vypadala celkem častá reakce okolí. Proč zrovna Albánie? No, ještě jsme tam nebyli a chceme k moři, za teplem, za sluníčkem.

Nemáme rádi davovou turistiku a tak jsme v lednu začali plánovat cestu do Albánie, na jednu z nejkrásnějších pláží v Dhermi.  Podle fotek tam budeme my, pár lidí a nejspíš racci.

Nakonec v červnu odjíždí stejným směrem hned čtyři auta.

Plánovač tras vyhodí čas na cestu v délce 21 hodin 20 minut.

Tak fajn. Zastávka na spánek bude v Srbsku a druhý den to dojejeme.

Největší změny v dopravě začínají už v Srbsku – předjíždět vlevo – no proč ne, když je tam místo. Plná čára není zeď a dvojitá plná znamená předjížděj velmi opatrně. V Albánii klidně potkáte na dálnici „traktůrek“ v protisměru. Pravda, jen jede v odstavném pruhu, tam přeci nevadí.

Systém kruhových objezdů popisovat nebudu, to je potřeba zažít. 🙂

Přežili jsme my i auta.

Hotýlek je krásný a výhled na moře fantastický.

Ranní procházka mě ubezpečí, že jsme opravdu na Balkáně. Dráty k lampě jsou přidělané izolepou, občas končí v nějaké díře. Pytle od cementu netřeba uklízet, stačí je zahrnout, třeba pískem.

Moře, kamínková pláž, přebírám oblázky a už teď je jasné, že domů povlečeme kamenolom.

Moře, moje láska, okouzlení proměnlivostí, silou…

Miluju tu nekonečnou vodní plochu, prsty si hrají s vodu, nechám se jí unášet. Ten klid a síla, kterou moře má mě bude fascinovat asi vždycky. Voda je průzračná a je vidět do velké hloubky, třpytí se v sluníčku. Okolo nohou plují malé rybičky a proplétají se kolem nás.

Jako správný vodomil si užívám cachtání, plavání a prosolenou kůži.

Mušličky jsme tady žádné nenašli. Všude jsou opravdu jen oblázky. Za celý pobyt jsem potkala jen jediného malinkatého kraba.

O překvapení tu ovšem nouze není. Chceme se jít podívat na sousední pláž. Přeci tu musí být cesta. Nebyla 🙂 Naštěstí a zcela vyjímečně, jsem vyměnila své oblíbené žabky za sandále – v těch se po skalách lézt dalo. Dokonce přežily (já taky) cestu zpět – ta byla pro změnu, přes skládku.

A další překvápka?

Jednorázové ubrusy. Kdykoliv si v restauraci jdete dát něco k jídlu, přinesou jednorázový ubrus z netkané textílie a dají ho přes látkový.

Jdete nakoupit ? Igelitka vás doprovodí. Jsou schopni balit úplně všechno. Vůbec nechápali proč ji nechci, když je zdarma 🙂

Výkonnost.  Je tu obrovský rozvoj turistického ruchu a tak se staví. Začínají ráno už někdy v 7 a končí večer. Jeden den jdete bahnem, druhý po promenádě a třetí den už tam jsou palmy, lavičky…

Bezpečnost. Tady by každý bezpečák omdlel 🙂 Voda a elektrika v jednom výkopu. Zbytky drátů omotané na kraji lampy a zalepené izolepou. Drobnosti které nikdo neřeší.

Pohoda. Doprava je sice mimo moje chápání, ale když přecházíte, spěchat nemusíte. Nikdo nebude troubit, gestikulovat. Všichni počkají. Tohle bych ocenila i u nás. Ohleduplnost, pochopení, že ne každý je za volantem mistr světa. Sice z jejich předjíždění kdekoliv, mi ještě teď stojí vlasy hrůzou, ale nikdo to neřešil.

Počasí se v polovině našeho pobytu mění a tak je prostor pro výlety.

Gjirokastër a jeho pevnost, kde je umístěno vojenské muzeum. Součástí je i amfiteátr kde se konají folklórní slavnosti.  Z pevnosti je nádherný výhled na celé město. Obědváme v malé restauraci uprostřed města. Asi poprvé máme možnost ochutnat jejich specifická jídla, dokonce i žabí stehýnka.

Modré oko – počátek řeky Bistricë . Pramení asi ze 70 metrů (jen odhad, hloubka ještě totiž nebyla dodnes přesně stanovena). Voda je neskutečně průzračná a jasně modrá, smaragdová. Vidět je do velké hloubky a ze dna jdou stále bublinky. Vypadá to jako velká vířivka, jen ta teplota, tady by i ryby uvítaly svetr. Cachtáme pouze nohy a během chvilky jsme dostatečně vychlazení. Kávička se podává přímo nad jezerem a tak od stolu můžete pozorovat rostliny a ryby.

Sarande – přístavní město, konečně tu narazíme na klasický trh a tak k našim úlovkům patří fíková marmeláda, domácí pálenka Rakie a  koření. Jinak je to turistické městečko s hotely,restauracemi, kavárničkami a obchůdky. Tady jsem byla trochu na štíru s fyzikálními zákony – ulička kde by se protáhnul tak Smart, jede autobus  🙂

Na trh jsme se podívali ještě jednou a to ve Skadaru. Město na hranicích s Černou Horou rozkládající se přímo u jezera stejného jména. Tamní trh byl plný ovoce, ryb, olivového oleje, ale i oblečení a suvenýrů. Trávíme tu poslední noc před cestou domů a ochutnáváme  znovu „Levrek“ – okouna. Ke stolu nám přinášejí rybu v pekáčku vyloženým alobalem, tentokrát pečenou s trochou zeleniny. Pokrm ještě bublá a skvostně voní a chutná.

Na závěr pár praktických informací.

Měna – Albánský lek. 1ALL = 0,20Kč

Jídlo i pití je v Albánii levnější než v České republice. Turistický ruch se ale rozmáhá i tady a tak se za jídlem vyplatí vyrazit mimo turistická centra. Na severu Albánie – přímo s výhledem na Skadarské jezero se dá bydlet třeba i za 300kč se snídaní (v hotýlku – nikoliv na ubytovně)

Vyměnit peníze můžete ve směnárnách nebo vyberete přímo z bankomatu. Občas je sice mimo provoz, ale během dne ho většinou doplnili.

Čerpacích stanic najdete dostatek, ceny jsou podobné jako u nás. Je lépe platit hotovostí. Ve chvíli kdy vytáhnete kartu, účtují vám platbu v eurech a tam mají nějaký „svůj“ kurz. Takže litr benzinu, klidně za 43 Kč.

Doklady které potřebujete jsou pas a mezinárodní řidičák.

Albánie je krásná země a určitě stojí za návštěvu.

Tak šťastnou cestu a cestování zdar.