Exkurze do minulosti

Jsem „Husákovo“ dítě a vzpomínky na socializmus přece jen vyhrabu. Doba kdy – o tomhle se ve škole nemluví, limitovala nás všechny.

Společnost rozdělena na ty, co mají červenou knížku a na ty co ji nemají.

Dítě z rodiny, kde příslušnost ke straně rozhodně nehrozila.

Na střední školu až na odvolání.

Pak pár nárazů na autority ve škole. Jednu z nich mám celkem v živé paměti. Hodina občanské nauky, vyučující – ředitel naší školy, a mě se na krku houpal na řetízku křížek. To jsem si ovšem dovolila celkem dost. V socialistickém zřízení (ještě na zdravotnické škole) se nenosila příslušnost k víře a tak dárek od babičky se stal předmětem polemiky mě a pana ředitele. Svoje argumenty si už moc nepamatuji, ale pusu a krok jsem nedržela.

Naštěstí nebyl mstivým kantorem 😊 a tak svou moc nezneužil, školu jsem dokončila.

Doba, kdy se lidé udávali, kdy moc byla snadno zneužitelná.

Slyšíte to slovo? MOC! MÍT NAD NĚKÝM MOC!

Střih druhý – po žloutence mi přetrvávali stonásobně zvýšené hodnoty jaterních testů. Opravdu jsem nechtěla skončit s nemocí z povolání v částečném důchodě ani si nést trvalé následky a tak jsem vše začala řešit homeopatiky. Velmi rychlý pokles hodnot tenkrát překvapil i mě a tak jsem se chtěla o zkušenost s homeopatií podělit při kontrole v nemocnici. Ejhle, to jsem narazila. „Jste přece zdravotník, jak můžete takovému šarlatánství věřit?“

No nic, mlčeti zlato. Autorita má přece jen větší MOC.

Střih třetí. Rok 2021- společnost rozdělena na očkované a neočkované. Pomalý strach plížící se společností.

Co když vlezu bez testu někam, kam podle vládních nařízení nesmím a někdo mě bude chtít kontrolovat?

Co když někoho nezkontroluju a přijde hygiena?

Co když dostanu vysokou pokutu?

Co když  budu potřebovat 4., 5. dávku, abych se mohla svobodně pohybovat?

Co když….?

Chápete tu absurditu MOCI?     

Cestování je jen pro určitou skupinu lidí. Do karantény jdou jen neočkovaní. Do kina a do restaurace jen s papírem. A kdyby jen v Čechách.

Tohle šílenství běží celou Evropou. Rozděluje kamarády, rodiny.

Když se společností šíří strach a jeden se bude bát druhého, kam se všichni dostaneme? Nevím, možná ani nechci vědět.

Má tohle všechno vůbec nějaké řešení?

Co kdybychom se raději navzájem podpořili, respektovali, chovali se k sobě laskavě a s úctou?

Vždyť všichni jsem lidské bytosti prožívající štěstí i smutky, tak proč si to komplikovat navzájem.

Těm nahoře můžeme rozdat kyblíčky a lopatičky, ať si názorové střety o MOC navzájem osvětlí. A my, s respektem jeden k druhému začneme i bez návodů používat vlastní hlavu a srdce.💖