Jak jsem přestala být ADHD

„Ty už teď nejsi tak ADHD, jakos byla, viď,“ konstatovala klientka, která mě zná fakt dlouho, ještě z doby mého působení na zdravotním středisku.

Smála jsem se. „To máš pravdu.“

Pojďme začít pojmem dnes často zmiňovaným: ADHD.

Co si pod tím představit. Dřív se podstatně více používalo „lehká mozková dysfunkce“ a pod to spadalo všechno možné.

No a pak se také používalo nevychované nebo divoké děti. (Holčička jsem byla vždycky hodná a bohužel mi to dlouho zůstalo do dospělosti.)

Co na to Wikipedie – ADHD (zkratka anglického „Attention Deficit Hyperactivity Disorder“) – hyperkinetická porucha (HKP), porucha pozornosti s hyperaktivitou, patří mezi neurovývojové poruchy. Tato porucha se projevuje již od raného dětství, nejvíce však ve školním věku, kdy postihuje 3–7 % dětí. Ve 40–50 % případů přetrvává do dospělosti a vyskytuje se u 4–5 % dospělých. Spíše než hyperaktivita se v tomto období objevují pocity vnitřního neklidu, převládá impulzivita a poruchy pozornosti.“

Wikipedie tvrdí i cosi o dědičnosti.

Já bych s ní tak úplně nesouhlasila. Pojďme si uvědomit, jak se učí dítě. Do zhruba 6 let je to napodobováním!!! Když má matku hyperaktivního „magora“, co asi odkouká?

Všechno honem, honem, rychle. Rychle oblékat, rychle uvařit, nakoupit… jo, to by byl dlouhý seznam.

Já nevím jak vy, ale já jsem ve stresu, jenom to čtu.

Takže, copak za tím asi je. Většinou chronický stres. Nevěříte mi?

Jak reagujete, když nemůžete něco najít v kabelce?

Pomalu a v klidu pátráte dál, nebo protože spěcháte, chaoticky prohrabujete kompletní obsah a omylem půlku vysypete? Nejspíš se teď smějete, že jsem vás odhalila. Máme to tak naučené, že nám to přijde normální a považujeme to za ryze ženskou vlastnost.

Není, je to jen nadprodukce stresových hormonů, zejména kortizolu a adrenalinu. V tomhle módu prosím pěkně vychováváme svoje děti.

Pak se divíme, že většina dětí lítá, ječí a chvíli neposedí.

Já nevydržela chvilku v klidu a musela jsem poskakovat i v bazéně. Živě si pamatuji situaci kdesi ve wellness, kdy se můj muž opíral o kraj bazénu a já si tam tak hopsala, pořád se vrtěla, až mě upozornil, že to vypadá divně, ať toho nechám.😊 Tak jsem se zavěsila za kraj bazénu a kopala si nohama.😊

Představu, jak vypadají projevy ADHD nebo chronického stresu – ono je totiž jedno jaké tomu dáme jméno – už máte. Pokud vám mód turbomyši vyhovuje, v pořádku. Jestli s tím chcete něco dělat, čtěte dál.

Stoupněte si před zrcadlo a uvědomte si, jak stojíte.

• • Máte špičky jinam, než dopředu? Srovnejte je.
• • Máte propnutá kolena? Pokrčte je.
• • Maté prohnutá bedra? Podsaďte pánev.
• • Máte předsunutou hlavu před tělem? Vraťte ji do osy páteře.
• • DÝCHEJTE! Aspoň 5 nádechů a výdechů v tomhle postoji.

Trénujte každý den. Jen změnou postoje změníte řeč svého těla a ovlivníte, co si myslí vaše hlava. Díky otevřenému hrudníku budete mít víc energie. Ve chvíli, kdy vaše tělo začne stát takhle automaticky, zjistíte, že už nejde spěchat. Váš krok se automaticky zkrátí, začnete místo rázování vojáka využívat chůzi kočky. Měkkou, klidnou.

Jestli si myslíte, že v lodičkách na podpatcích spěchat nejde, nechte svého muže, ať v nestřežené chvíli vezme mobil a natočí krátké video. Případně si sedněte do kavárny k oknu, dejte si kávičku a pozorujte ženy, jak chodí.

Nejdřív jde hlava a polovina těla a někde vzadu nohy dohánějí tělo. Ještě pořád si myslíte, že tenhle typ chůze neuvádí celý systém do stresu?

Místo stresových hormonů, jen změnou postoje , bude tělo produkovat serotonin, dopamin a začne samo od sebe harmonizovat i menstruační cyklus. Přijde větší množství kreativity a hravosti.

Začněte přelaďovat tělo a mysl. Jeden článek to nespraví, ale máte kousek do své skládačky a můžete za mnou přijít, nebo pracovat samy. Volbu nechám na vás.

P. S. Ještě dlužím vysvětlení, kdy jsem svůj mód zrychlenosti opustila. Upřímně řečeno přesně nevím. Možná ve chvíli, kdy jsem před lety ležela v posteli, dívala se do stropu, nebyla schopná číst, dívat se na televizi, prostě nic. Já se tehdy rozhodla, že tenhle závod už neběžím. Nicméně občas se do pasti chytím znovu. Třeba v nákupáku… všichni někam spěchají a já se na chvilku přidám. 🙂 Pak mi dojde, že je to blbost, a zase zpomalím.