V Pandořině skříňce číhá smrt

Jsou krásné slunečné předjarní dny a z mé duše na světlo vychází to nejtemnější, co tam bylo ukryto.

Je mi 6. a hopsám si cestou domu. Blíží se konec školního roku a je nádherný slunný den. Potkávám paní na kole. Ji si nevybavím, ale větu, co mi řekla ano.

„Utíkej domů, umřel ti děda.“

Ztuhla jsem a nevěřícně na ni zírala. Jestli jsem zbytek cesty běžela, nevím. Doma bylo divně, ticho, od babičky byl slyšet pláč. Víc si nevybavím, jen tu prapodivnou děsivou atmosféru, kterou jsem jako dítě absolutně nechápala.

Můj děda, dost možná mám do dneška spoustu věcí zkreslených optikou dítěte, ale vím, že jsem ho moc milovala. Možná proto mi nikdy nevadili muži s cigaretou v ruce.

Cigarety k dědovi patřily.

V den pohřbu nás hlídala teta, a tak jsem se vlastně ani nikdy nerozloučila. Přitom smrt k životu patří. Jen mi si to nějak neumíme připustit.

Téma se ovšem rozhodlo se mnou zůstat nejspíš celý únor, takže vyplavalo další, ještě drsnější, setkání dítěte se smrtí.

Už jsem starší, je mi 10. možná 11. roků a jsem sama doma.

Od malička jsem tahala a opatrovala vše živé, co neuteklo. Takže i tohle odpoledne jsem si hrála s naší kočkou. Byla celá mourovatá a když si to zpětně vybavím, asi jí bylo i dost roků.

Chovala jsem jí na klíně a pořád oňuchňávala. Najednou se kočka rozhodla, že jí to nebaví a zdrhne. Já  jí to nechtěla dovolit.

Začala mňoukat, něco se jí nelíbilo,a pak najednou bylo ticho a v mé náruči zůstalo hebké, měkké tělíčko co se nehýbalo.

V dětské duši zůstal pocit viny. Zabila jsem ji!

Ne, neudělala jsem jí nic, ale přesto ve mně dodnes zůstal ten pocit obrovské viny, že za to můžu.

Mamka měla asi šok, když přišla a našla mě štkající (řvoucí a zalykající se slzami), nad kočkou uloženou v krabici od bot, kterou jsem jí vystlala nějakou látkou. Myslím, že mě tenkrát někam odvedla a zabavila něčím úplně jiným a já se znovu nerozloučila.

Smrt je součástí života a aby se zrodilo nové, staré odchází. Možná proto v tyhle krásné dny přichází ke mně temné téma. Vědomí toho, že nikdy nevíme, co přijde třeba za minutu ani jak dlouhý čas tu máme.

Se smrtí jsem se od té doby setkala několikrát a vím jedno jediné, vždy je potřeba se rozloučit a uzavřít kapitolu.

Je jedno kolik vám je, malé děti nevnímají smrt jako něco úplně strašného, ale pokud se okolo toho odehraje příběh, kterému nerozumí, zůstane to v jejich duších možná navždy.

1. Pokud někdo zemře, ať je to blízký člověk nebo zvířátko, je normální truchlit. U každého tento proces trvá různě dlouho
2. Smrt je součástí života, zkuste ji přijmout, neskrývat, nepřevádět řeč honem na něco jiného. Ano jsou situace, které jsou strašné, ale když jimi projdeme, posílí nás to. Klidně plačte, křičte, že je to nespravedlnost, ale nezametejte to pod koberec.
3. Pokud máte děti, řekněte jim to. Je jedno kolik jim je let, mají právo znát pravdu. Pro mě je duše nesmrtelná a vrací se. Jak to máte vy, nevím, ale určitě najdete slova vhodná pro děti.