Výlet do tmy

O štědrém dnu jsem rozbalila obálku a tam bylo: „Na výlet do tmy.“

„Jupí.“

Že bych si chtěla vyzkoušet pobyt ve tmě, věděl můj muž celkem dlouho, takže tenhle dárek se pro mě stal tématem Vánoc😊.

Asi jako když dítě dostane něco, o čem mluvilo už od prázdnin.

(opatruji ho od vánoc a byl celou dobu se mnou)

„Nevěděl jsem, s kým do toho chceš jít, tak si vyber sama. I to na jak dlouho. Můžeš zkusit třeba jen tři dny.“

Dodal k obálce.

Pobyty ve tmě zajišťuje víc lidí, a tak jsem pročítala stránky, prohlížela obrázky a pak vybrala Tomáše a Lenku, za své průvodce.

Na nic si nehráli a kupodivu to bylo celkem blízko.

Překvapilo mě, že první volný termín byl až začátek dubna. Můj záměr bylo zůstat ve tmě 5 dní, takže když přišla odpověď s potvrzeným sedmidenním pobytem, zmocnil se mě v první chvíli strach a moje hlava začala řešit… „To je fakt dlouho. Co tam budeš dělat?… „

Dala jsem sama sobě čas, pak si jsem se rozhodla, že do toho jdu, „Odejít můžu kdykoliv a něco vzdát už neberu jako svou prohru.“

Nadešel den D a já si sbalila něco na sebe, zásobu čokolády (pro jistotu), šamanský buben a tibetskou misku. Zkrátka samé užitečné věci.

Při příjezdu nás všechny vítá Lenka, „Ahój, Tomáš šel běhat, bude tu každou chvíli.“

„On vás bude provázet.“ „Věci, si zatím klidně můžete odnést do chatky.“

Odnáším svou tašku do chatky bez oken. Když přiběhne Tomáš, každého nás uvede do jeho „svatyně“ a vysvětlí pár nezbytností pro pobyt.

„Tak a teď je to na tobě, až budeš chtít, tak si zhasni.“

Vybalím a rozmístím věci. Systém se mi osvědčil, nic jsem za celou dobu nijak moc nehledala😊.

Zhasínám světlo, a zahaluje mě naprostá tma. Mým záměrem je užít i to tu, a tak si jdu dát sprchu a spááát. Spím i druhý den, jde to samo, všude tma 😊.

Tma, kdy si nevidíte ani na vlastní ruce. Tma tmoucí. Překvapila mě její jemnost měkkost, ten pečující pocit. Připadám si naprosto v bezpečí a já si to fakt užívám.

Když už si přijdu dost vyhajaná, mám pocit, že bych taky měla udělat něco pro svoje tělo, protáhnout se, zacvičit si.

Nevzala jsem v potaz, své poněkud opotřebené tělo, nejspíš asi ani matraci, na které jsem spala, a tak mě z dalšího spánku probrala až bolest.

Děsná bolest, neutuchající, neskutečně intenzivní.

Se supěním a hekáním chci najít úlevovou polohu. Dostávám záchvat smíchu a vzápětí si uvědomuju, že ani smát se, bez bolesti, nejde.

Tragikomičnost situace. Můžu odpočívat, ale nemůžu ležet, pořádně ani sedět, tělo je v totální křeči.

Zabalit to? A jak se jako dostanu domů? Nejsem ve stavu posbírat věci, natož řadit, a ještě k tomu šlapat na pedály.

Zkouším snad všechno, co umím. Občas přichází úleva, aby nastoupila nová vlna bolesti. Hlavu se moc nedaří zaměstnat ničím jiným. Vzdávám to a zkusím bolest přijmout a jen s ní být.

Nevím, jaká kombinace mi ulevila aspoň natolik, že už se mi nechce skákat z okna.

(Jednak tu žádná nejsou, jednak bych se na žádné asi nevyškrábala. 😊)

Čas je velmi zvláštní a tady ztratíte pojem, kolik je hodin. Neuvěřitelně osvobozující pocit. Nebýt otrokem času, diáře, povinností.

Jen tak si sedíte, díváte se, koukáte a pozorujete svou hlavu, respektive myšlenky. Chvílemi se rozhostí ticho, ve vaší mysli, a zažíváte naprostý a úplný klid.

Po konzultaci s Tomášem a  důvěrném rozhovoru s matrací, si jdu lehnout na karimatku a postel nechám opuštěnou.

Ráno mě škrábe v krku. „Onemocnět tady? To je přeci nesmysl, co si moje mysl vymýšlí?“

Většinou, když mé tělo začne hlásit nějaký ten error, je přesně na hranici, kdy má dost mých experimentů.

Když přijde Tomáš, už jsem rozhodnutá. Přesto si o tom chci promluvit. Jeho vhled je velmi zajímavý a v mnohém s ním musím souhlasit. Přesto říkám, že chci další den ukončit svou výpravu do tmy.

Domlouváme se, jak to probíhá. Tentokrát dostanu do chatky budík, abych nepropásla svítání 😊. Postel už nepokouším, a rozestýlám si na karimatce.

Probouzím se s pocitem, že už musí být ráno, určitě už jsem zaslechla ptáčky, cvrlikat venku. Pak se ozve budík. Beru si deku a polštářek a pomalu otevírám dveře, sedám si, protože se mi neuvěřitelně točí hlava. (Normální pocit, když vyjde ze tmy)

Venku je tma a pomalinku přichází nový den. Do teď jsem kapesníky nepotřebovala a teď se mi slzy řinou po tvářích a já brečím.

Neuvěřitelný pocit štěstí, vděčnosti a radosti, který ke mně přicházel po celou dobu pobytu, je teď tak intenzivní, že se slovy vůbec nedá popsat.

„Takže, chtěla jsem jet pět, odjela jsem na sedum a bylo z toho šest dní.“

Zážitek je to úplně čerstvý, tak ho tak berte, možná to s odstupem, budu vnímat celé jinak. Teď můžu říct jen to, že svět mi přijde mnohem barevnější, všechny barvy jsou sytější a celé je takové výrazné a ostré a já jsem vděčná svému muži, za jeho dárek a sama sobě, že jsem do toho šla. Jsem vděčná za život, za rodinu, za děti…

No, a protože jsem taková praktická a pragmatická 😊

• Systém je fajn, nic nehledáte.
• Mít oblečení, kde víte, která část patří dopředu a která dozadu, je taky drobná pomoc.
• I když jsem měla nastaveno 23°C, byla jsem ráda za teplou mikinu. Pocit zimy se dostavoval celkem často.
• Můj čich se ještě zjemnil, takže dostatek oblečení se osvědčil.
• Zabloudit se dá i v chatě 5 x 4 metry. Nekecám 😊.
• Všechny chutě jsou natolik výrazné, že banán nebo jablko, snědené ve tmě chutná sladčeji než čokoláda.

Užijte si krásný den a občas se zastavte, ať si ho stihnete vychutnat.

Já s vychutnáváním začala, dostala jsem totiž skvostný dort.

P.S. pokud chcete do tmy k Tomášovi a Lence tak tudy : léčba tmou