Co nás pojí? Možná vás překvapím

Vzpomínáte na článek Limbický otisk? Na to, jak si oběť najde svého tyrana, díky synchronicitě a sladěností limbického mozku? Nejspíš je to pro ostatní viditelné díky nějakému vyzařování jedince, díky podobným vzorcům chování, které známe z rodiny. Nevím jak to správně pojmenovat.

Došlo mi, že tyhle programy se táhnou našimi rody i společností.

Proč si to myslím?

Na workshopu jsme měli za úkol vytvořit trojice a pak sdílet jisté prožitky. Naprosto mě fascinovalo, jak úplně cizí lidi měli společná témata – církev, odmítnutí ze strany rodiny, sebevražda v rodině, znárodnění majetku.  Co trojice to téma. Vždy se to potkalo.

Doma jsem jednu chvíli přemýšlela o průzkumu ve stylu – co má váš rod a rod vašeho muže společné, najdi společné rysy ve své rodině a rodině kamarádky.

Asi bychom až zírali, kolik společného nás pojí. Jaká společná traumata si z rodů nesem. Část z nich patří ke kostlivcům ve skříni, o nichž se nemluví. Jsou tabu a tím pádem čas od času vystrčí pařátek ze skříně, něco rozšťourají a zase zmizí.

Zkusili jste někdy jen vnímat co říká vaše tělo, když se o takovém tématu mluví?

(Říka se tomu somatic experiencing – somatické neboli tělesné prožívání. Fakt hustý proces. Když si dáme čas a zaměříme se dovnitř svého těla a vnímáme co dělá, dozvíme se spoustu věcí.)

Při práci v trojici jsem při sdílení jiné ženy vnímala, jak se mi stahuje bránice a já se nemůžu zhluboka nadechnout, jak mi tuhnou čelisti.

Takhle se chová tělo, když je ve stresu. A přitom se mu VŮBEC NIC NEDĚJE! Chápete to? Takhle naše tělo reaguje na podnět, který vnímá jako stresující, traumatizující. Já to mám třeba u zkoušky. Vím, že do sebe musím nacpat těsně zkouškou homeopatika, natřít se levandulí a rozmarýnem a pak aspoň trochu mám šanci tělo uvolnit. I tak je tam sevření napětí, zkrácený dech a spoustu dalších symptomů 😊.

Je úplně jedno jak moc jsem se na zkoušku připravovala, tělo si jede svůj program.  Proto psychoterapie má svá úskalí a po nějaké době už „nezabírá“ tolik. Uklidila spoustu bince, ale tělo si situaci pamatuje a při jejím přehrávání – byť v jiných divadelních kulisách, klidně vytvoří novou epizodu dramatu. A vy se najednou strachy potíte, tuhnete, nebo jdete do vzteku a říkáte si do pr….e proč? No, protože informace z buněk a tělesných tekutin nebyla proměněna. Proto je potřeba pracovat nejen s myslí, ale i s tělem.

Takže co s tím? Stopovat kdy jde tělo do sevření a ZÁROVEŇ vědět kde mám ve své mysli zašoupnutou škatulku s nápisem – Bezpečný prostor. A ještě je tu důležitá jedna skutečnost – umět vnímat svoje tělo. Pak s tím pohneme, ať už sami nebo s rodinou, přáteli, terapeutem.

Jen to za nás nikdo neudělá.

Chcete trénovat?

Máte možnost – třeba ve sprše – když si přepnete sprchovací hlavici na pulsování a dáte si čas vnímat, jak vodu cítíte na hřbetu ruky, na dlani, na noze, na břichu….

Zkoumejte to.

Co cítíte a je to všude stejné? Máte ke svému tělu všude přístup? Je někde necitlivost nebo naopak přehnaná reakce těla? Když máte čas pozorujte jak tělo reaguje, kde dochází k napětí, kdy tuhnou trapézy, ramena… Učte se vnímat vlastní tělo a prožitky v něm.