Vnímáte s čím souvisí bolest?

Traumatizující zkušenost, co to je a jak ji poznat.

Občas se mi stává, že rozpláču klientku jednou větou. Ne že by to byl záměr, ale je to trefa do černého, tedy do traumatu. Ne, nepředstavujte si něco příšerného, autonehodu, únos, znásilnění….

Většinou jsou to z pohledu racionálního uvažování banality.

Třeba souboj s časem, každodenní stres a snaha mít vše pod kontrolou.

Ale pokud je tělo nastavené tuhle strategii přežití ( trauma) pustit, dojde při masáži nebo terapii k uvolnění.

Ve většině případů tedy i k slzám. (Jo, my ženské brečíme, je to náš ventil 😊.)

Jak se tedy trauma nejčastěji projevuje? V těle se tohle projevuje zamrznutím, ztuhnutím. Dost často je to místo, kde se „seknete“ takže u někoho bolest krční páteře, u druhého bedra…někdo je ztuhlý úplně celý. Svaly, kraniální systém, fascie…. Tohle všechno je v napětí.

Pokud bychom měřili hladinu stresových hormonů, zejména kortizolu, byla by vysoká, neboť se právě nacházíme v módu pilota bojového letadla. Moje tělo netuší, že jediné, co teď možná řídím je jen domácnost a i o tom bych teda fakt polemizovala, ono má přesto pocit, že potřebuje zvládnout spoustu věcí a tak se vybudí k aktivitě.

Takže jak vidíte, trauma se týká nás všech.

Vás ne?

 Vám nikdo nikdy neřekl: Dělej, spěcháme. Musím teď odejít, dej pozor na ségru. Tak snad dáš babičce pusu? A dosaďte si sami něco dalšího (případně kterou z těch kouzelných vět používáte)

(A ne, nechci tepat za výchovu ani vás ani sebe, ani naše rodiče. Všichni děláme, co nejlíp umíme.)

Často máme pocity tak zasunuté a popřené, že na ně ani nevidíme.

Co je to popření a odpojení nebo odborně disociace?  

Přesně ten okamžik, kdy já se ptám: „Jaký je to pocit?“ a vy odpovídáte:

„No já si MYSLÍM…. „

Kde je ten pocit?

Úplně a naprosto popřený, vytěsněný.

Tak jo, vyděsila jsem vás? To není záměrem. Jde mi o to, abychom si zvykli, že vnímat vlastní tělo není přepych, ale nutnost. Vždyť ho máme pořád s sebou a ono s námi mluví. Někdy se naštve a je jen na nás, jestli chceme vědět, co za tím je.

Tenhle příběh se samozřejmě i můj. Trvalo mi dost roků, než jsem začala vnímat, že tělo umí reagovat úplně na všechno. Na každé slovo, na každou situaci. Není účelem být v tomto módu neustále a pozorovat každý sval, to bych se za běžného provozu zahltila dojmy a pocity. Ale dělám pravidelně takovou malou inventuru.

Projdu si všechna stažení, zkusím najít pocit který s tím souvisí, uvolním tělo, prodýchám místo stažení…. Co vy nato, jdete do toho taky?

Pár dýchacích typů najdete v cvičení pro lenochy anebo můžete zkoušet, experimentovat a hledat, co je ta ideální varianta zrovna pro vás.

Ještě přihodím jeden případ z praxe

Případ z praxe – při masáži vnímám jedno místo úplně jinak. Klientka mi sděluje, že odtamtud to téměř vždycky začne.

Vidím před sebou obraz. Vzhledem k věku celkem „starý“ obraz.

Ptám se: „Co se stalo, když ti bylo 14-15?“

„Umřela mi máma.“

Uf.

Není potřeba hodnotit, je fajn rozpustit zamrznutí tohoto místa. Tady nestačilo uvolnění masáží, bylo potřeba klientku podpořit i jinak. Držím prostor a přes pohybový vzorec dochází k uvolnění.

Po tváři ji tečou slzy.

„Víš, já neměla vůbec ruku, teď už o ní vím.“

Ano i tohle umí trauma. Vypnout určitou část těla. Je jedno, jestli je to trauma emoční nebo fyzické – úraz, operace, jizva…