Ještěrka u PC

Máte rádi zvířátka? Speciálně ještěrky?

A co když jedna taková sedí ve vaší hlavě tříská do počítače a vy s tím nic nezmůžete. Jako bonus má PC jen s dvěmi tlačítky.

Možná už teď je vám jasné o čem to dnes bude.

Pokud ne, tak vězte, že se podíváme do našeho mozku. Jen dnes to nebude limbický (emoční) mozek, ale ještě starší část- plazí mozek. Ten je totiž zodpovědný za naše přežití. Pokud tedy článek právě čtete, vítejte v klubu jedinců jejichž plazí mozek je v TOP kondici.

Dáme si krátké rychlé opáčko. Náš mozek je složený z tří částí- plazího mozku, limbického mozku a z neokortexu, neboli šedé kůry mozkové. Každá z částí má na starost něco jiného. Plazí mozek naše přežití. Limbická část naše emoce a neokortex je výkonný počítač analyzující vše na základě informací.

Vraťme se teď k naší ještěrce, co si pamatuje tlupy v jeskyni a díky níž jsme teď tady. Už jsem zmínila že má jen dvě tlačítka – zelené- všechno je v pořádku , jsem V BEZPEČÍ můžu si dělat co chci a klidně pustím ke slovu další vývojově mladší části.

A pak je tu červené tlačítko, které vypíná ovladače ostatním částem. Ještěrka vyhodnotila, že je průšvih. Nastává útěk, útok a nebo zamrznutí. Nic z toho není v nepořádku, chceme přece přežít. Prekérka je, že tenhle stav nastane klidně při rozhovoru s šéfem.

Proč?

Protože můžete mít zkušenost třeba ze školy, že učitel vás při zkoušení fakt dusil a vy jste neměli možnost si „trauma“ zpracovat, odžít, integrovat. (Blbý, co?) Tohle nezměníte tím, že si řeknete, že o nic nejde. Tenhle program bydlí v těle, v buňkách a je milionkrát rychlejší než váš neokortex, tedy šedá kůra mozková.

Takže už se s tím nedá hnout? Jasně, že jo. Jen to chce o dost víc pozornosti k vlastnímu tělu a velkou všímavost. Nejmocnější nástroj pro změny máme pořád s sebou, je  jím náš dech.

Když ucítíte, že ještěrka tříská do rudého tlačítka zastavte (ne pokud se na vás řítí náklaďák) a jen zkoumejte co se v těle děje. Ztuhla čelist, bolí žaludek, nejde se zhluboka nadechnout? Každý to máme jinak a pokaždé je to jinak. Někdy stačí zaměřit pozornost na ztuhlé místo, nádechem a dlouhým výdechem uvolnit. Někdy je i tohle málo, hledejte si cestu případně se nebojte říct si o pomoc.

Na jednom workshopu ti, co potřebovali pomoc stáli se vzpaženýma rukama, aby byli vidět. Tehdy jsem si uvědomila, jak důležité je, dát znamení – „Hej, tady jsem a potřebuju pomoc.“

Tak a zase zpátky k tématu. Hledejte co mají témata „jsem v nebezpečí“ společné- střet s autoritou, pocit omezení vlastní svobody, nezávislosti…. možná přijdete na to jak tohle celé vzniklo. Možná se to táhne celým rodem, možná celou společností. Ne vždy se dá stav věcí změnit, nebo aspoň ne hned. Jsou strachy které máme společné už celá staletí, ale je to jako s tmou. Když zapálíte svíčku, tma je menší. Tak zapalte svíčku v sobě ať na tu vlastní tmu vidíte.

Možná stojí za to kouknout i na téma bezpečí.

Kdy se cítím bezpečně? Mám takové místo? Kde je? Potřebuji tam být sám/a? Kolik lidí okolo je pro mě Ok?

Až budete mít čas, položte si tyhle otázky.

Ne své hlavě, svému tělu.

Prostě si sedněte, zavřete oči. Nadechněte, dlouze vydechněte a ještě jednou. Tak a teď jen vnímejte, co dělá vaše tělo. Co za obraz se objeví, když se zeptáte na bezpečné místo? Postel, sprcha, křeslo v obýváku?

Poznáte to, v těle se najednou rozleje klid, ramena jsou uvolněná, tělo měkne a je v něm teplo a útulno. Sem se vracejte, fyzicky, v myšlenkách, v pocitech. Tady je váš svět v pořádku a můžete si odpočinout než se zase vydáte ven zkoumat svět.