Postoje těla = postoje ducha?
„Tý jo, záda vážně skvěle povolila, jak si je protáhla. No to víš, věk nezastavíš 😊“
Opravdu je nutné s přibývajícím věkem akceptovat ztuhlé tělo a přijmout ztuhlost tělesnou, možná i duševní a pomalu se chystat? 😊 😊 Nechci být morbidní, a tak tuhle myšlenku nehodlám rozpitvávat 😊
Jak to teda je? Tuhne tělo a pak mysl nebo naopak? otázka takřka Nerudovská aneb, co bylo dřív – slepice nebo vejce.
Vnímá v tom velkou propojenost. Cokoliv, co se nehýbe blokuje energii, život je totiž o pohybu. A stagnující energie vytváří blokádu, něco neproudí, vzdoruje, tuhne a pak možná i bolí. V těle, v mysli.
Pokud říkám pohyb, nemyslím spěch, běh, kalup, ale spíš něco malého, klidně mikroskopického. Vlnění, chvění, vibrace… tohle všechno je pohyb.
Zkusme nebojovat, jen pozorovat, co to udělá.
Co se stane, když nohu posunu o kousek dál? Bolí, táhne? Je to pořád, ve vlnách nebo se napětí zmírňuje? Vždyť nemusíme hned uběhnout maraton. Naše změny mohou být malé, klidně mikroskopické, jen nelpěme na svých názorech a postoji těla, proměňujme vše podle našich momentálních potřeb.
Možná nevěříte, že tělo a mysl jsou tolik propojené.
Postavte se, jak jste zvyklí. Zavřete oči a vnímejte tělo. Je vám pohodlně? Něco bolí? Hlava se nedá vypnout?
Dejte si čas. Stačí minuta, dvě.
Jaké to je?
Tak a teď si ve své hlavě pusťte film. V tom filmu hrajete hlavní roli. Jste zdravá, úspěšná a spokojená.
Chvilku si užijte svou hlavní roli.
Začněte vnímat tělo. Změnilo se něco? Narovnala jste se, uvolnila tělo a usmála? Vidíte a změna je tu, ani nebolela 😊.
Pokud vaše tělo postoj samo od sebe nezměnilo, trochu mu pomozte a stoupněte si tak, jak si myslíte, že spokojená žena stojí a vydržte, jen chviličku, stačí i pár sekund. Než vaše tělo začne mlet to svoje…“nekecej, takhle to přece není.“
A trénujte, po chvilkách pár sekund, minutu, dvě, pět… A najednou zjistíte, že světem kráčíte s hlavu vztyčenou a úsměvem na tváři.
Přeji šťastnou cestu.