Dovolená s Appeltonem

Léto u nás bývá pracovní, a to letošní bylo obzvlášť výživné, a tak s přibývajícími podzimními dny jsme se těšili za teplem. Rezort už máme odzkoušený v loňském roce, tak konzervativně vyrážíme na stejné místo, vždyť do stejné řeky vstupuješ přece pokaždé trochu jinak. Víme, že je tam klid, pohoda, příjemný personál a teplé moře.

Na dovolenou stejně potřebujeme hlavně šnorchlovací vybavení a zásobu knih. Já těch papírových a muž v elektronické podobě. No aspoň někdo v naší rodině šetří místo na poličkách knihovny.

Na jedné z poliček čekala na svůj odjezd kniha Matthewa Appeltona, Návrat k přirozenosti.

Že je Appelton kraniosakrální terapeut jsem věděla, ale jak výživné čtení knihy to bude jsem netušila.

No, netušil to ani můj muž, tušit, že se budu dožadovat nějaké interakce nebo aspoň vyslechnutí, byl by rád, kdyby s námi Appelton cestoval osobně, nikoliv jen v podobě knihy.

Pro mě to bylo trochu pokračování loňského léta, kdy mým průvodcem byla kniha Grofa zavádějící do hlubin perinatálních matric (to co se děje v těhotenství a při porodu s miminkem a jeho psychikou).

Appelton má pro mě jednu velkou výhodu i nevýhodu, mluví jazykem mého kmene, takže jeho slova pracují nejen se znalostmi, ale i s tělem, s jeho buňkami. A protože mluví hodně o prožívání ještě nenarozených dětí a o tom, jak se to projevuje v našich životech, mám z čeho čerpat i ve své praxi.

(Teda až poté, co jsem si musela zpracovat svůj program „strašná matka“, protože v jeho knize své „hříchy“ najde asi každý).

Appelton, na rozdíl ode mě, umí pojmenovat, co se děje v lidském těle. Já vnímám obrazy, ale slova mi k tomu občas nedojdou.

Jo, to jsou ty situace, kdy se vás absolutně bez kontextu ptám, jestli nevíte, jaký byl váš porod a jestli jste neměli nějaké komplikace.

No jo no, strukturovaná jsem jen do určité míry a při terapii teda vůbec. Tak se mnou mějte trpělivost 😊

Super mi přijde, že i on mluví o „vzpomínkách těla“. O tom, že naše mysl často zapomene nebo spíš vytěsní vzpomínku, kterou je bolestivá, traumatická, ale naše tělo, naše buňky si to pamatují. Naše těla mluví, jen ne vždy si toho všimneme a porozumíme.

Třeba to, že vás mamka zapomněla ve školce. Ono to možná bylo trochu jinak, měla zpoždění, byl komunikační šum, to už je jedno, ale vaše buňky to vnímají po svém. Jen tím, že tahle vzpomínka těla se vynoří, může dojít k uzdravení nějaké naší části. Protože jen paměť buněk je nositelkou čisté pravdy.

My už si to jen interpretujeme podle naučených vzorců. Podle našeho vnitřního Matrixu (Matrix = programová mysl, „nahraná“ během našich prvních 7 let do našeho povědomí).

Proto vnímám jako důležité o všem mluvit, ale bez léčivého a přijímajícího doteku, to bude vždy jen střípek do skládačky.

Jsem přece jen víc, než soubor příčin a následků. Náš život není lineární, jeho projevy jsou mnohem pestřejší. Jsme tedy celiství a neúplní zároveň.

Každá zkušenost nás formuje.

A každá zkušenost se propisuje do našeho těla. Je vidět na našem dýchání i na pohybových vzorcích.

Kde ještě kladu „odpor životu“ si uvědomuji při józe, občas musím kouknout na ruce i na nohy, jestli se někde trochu nezalomily v prapodivném úhlu, protože najednou mé tělo má pocit, že teď nastala situace, kterou ono nechce. To jen ať si nemyslíte, že mě se nic takového netýká. 🙂 Jedu v tom s vámi, to si buďte jistí.

Často stačí jen uvědomit si, kde sami sobě dáváme omezující limity a ony se začnou s trochou naší snahy rozpouštět.

Protože čas minimálně až do adventu zve k ponorům do vlastních hlubin, přeji vám i sobě laskavý ponor.