Pozadí

„Když tak koukám na tvůj zadek a svoje břicho, budeme muset začít jezdit na kole.“

Hlásí jedno ráno můj muž poté, co vylézáme z bazénu. (Blbé kecy v něm evidentně nepomrzly.)

Jasně, chytla jsem se.

Jakože já mám zadek? Já??? Vždyť mám postavu skoro stejnou už asi 30 let a fakt si nestěžuji.

Nenápadně a opatrně zkoumám své pozadí, pohmatem a když zmizí do práce, tak i v zrcadle. 🙂

Hmmm. Jen vyslovil nahlas, co si nechci připustit a zasouvám dost hluboko do šuplíčku. Vztek mě rychle opouští a já začínám vnímat jak to spolu máme, já a můj zadek.

Je mi mi jasné že s přibývajícím věkem fyzikálním zákonům moc neporučím, změny nezastavím a když, tak jedině za pravidelného docházení do posilovny.

Tak to určitě.

ALE!

S přibývajícím počtem klientů a dalších aktivit, na sebe občas kašlu. Jasně, vezmu si knížku, protáhnu tělo, jdu ven.

Ovšem, stačí to? Jsem v rovnováze? Ani omylem. Nejdřív jsou klienti a pak teprve já.

Jako proč? Copak je neučím, že sami sebe musí dát na první místo?

Ach jo, zase jsem se chytla. Křeččí závod se běží okolo, tak proč si občas nenaskočit. 🙂

Jenomže teď mi dochází včas, že všechno můžu změnit. Ne zítra, ne až se něco stane. TEĎ.

Takže pokud vám zrovna neberu telefon a neodpovídám, ještě to nutně neznamená, že pracuji.

Možná si čtu, maluju, lítám někde venku v lese.

Prostě jsem si vzala čas sama pro sebe.

Nebojte, ozvu se vám zpátky.

Přeji nám všem rovnováhu, a to nejen dneska.