Paradox předčasného úmrtí.

Téma, zpracované v rámci jednoho z předmětů.

Našla jsem k němu spoustu zajímavých zdrojů a tak si říkám, že je škoda strčit ho šuplíčku hotovo a tak se s vámi podělím aspoň malou ochutnávkou.

Grafy a statistiky vynechám, ať těch čísílek není tolik.

Smrt dnes a před sto lety

Jak tedy šel čas a délka dožití v české republice?

Od roku 1830 do roku 1900 velký vývoj nebyl. Průměrně se lidé dožívali 28–35 let. Věk, který mi dnes považujeme z hlediska úmrtí za předčasný. Ovšem v této době byly napříč Evropu zásadně jiné hygienické podmínky. Stav výživy byl závislý na sociálním postavení každého jedince. Zároveň docházelo k vysoké novorozenecké úmrtnosti. Během dalších sta let se situace výrazně mění. Jestliže v roce 1910 jedinec dožíval 40 let, pak v roce 2010 to bylo 76 let[1].

Proměnily se hygienické návyky, lidé v Evropě (tedy i v Čechách) žijí v blahobytu a obrovský skok udělala medicína. Máme antibiotika, transplantují se orgány, lidé jsou udržováni při životě díky mnoha přístrojům i lékům. Jsme gramotní a také náš přístup k informacím se zvětšil. Můžeme studovat a vzdělávat se. Vychází mnoho publikací a na internetu je informací obrovské kvantum. Pak ještě potřeba znalosti přenést do běžného života.

Je tedy vidět, že v mnoha případech je možné délku našeho života ovlivnit.  Většina chce žít dlouhý život, ale ne vždy je jedinec ochotný pro to něco udělat. Každé naše rozhodnutí ovlivňuje vše, co následuje. My jsme často zvyklí přenechávat rozhodnutí na druhých. Ať jde o porod, smrt, nebo rozhodování o lékařském zákroku. Vše přijímáme, málokdy diskutujeme a chceme získat informace, abychom mohli vyhodnotit vše, co se dozvíme. A hlavně, moc se nám nechce nést důsledky vlastních rozhodnutí, bez možnosti svalit vinu na někoho jiného.

Svou zodpovědnost za vlastní životy předáváme společnosti těm, o kterých si myslíme, že vědí víc než my. Po lékařích chceme zázraky, medicína se technizovala a místo klientem, je každý pacientem.  A tak si dovolím nesouhlasit s psychologem Barry Schwartzem, že by za nás měl lékař rozhodnout, protože má nejvíce znalostí. [2] Ani lékař totiž nemůže vyhodnotit všechny možnosti které mohou nastat a následky stejně poneseme sami.

A co náš přístup k ožehavému tématu?

Ten se během posledních sto let výrazně proměnil. Dříve byla smrt součástí života. Lidé umírali většinou doma, v kruhu blízkých. Umíraly i děti. Na podvýživu, na nemoci, které v té době nebylo možné léčit. V dobách válečných se umíralo přímo na bojištích nebo v lazaretech. Dost možná tehdy jsme si začali zvykat, že je normální, pokud lidé neumírají v domácím prostředí. A tak jsme postupem času počátek i konec života institucionizovali. V ústavech se rodíme, v ústavech umíráme. Jediný pokrok za 30. let vidím v přítomnosti tatínků u porodu. Při umírání, je ovšem většina lidí sama. Skryta někde za plentou, aby nenarušovala chod zbytku oddělení, aby na přicházející smrt nebylo vidět. Často jsou tito lidé bez možnosti rozloučit se, říct něco svým blízkým.

Doba covidová toto vyhrotila do úplné absurdnosti. Někdy ani nejbližší nebyli puštěni k umírajícímu, aby u něj mohli být, dotknout se ve chvíli kdy odcházel z tohoto světa. Je mi líto jak málo se změnilo a často je prostředí nemocnic a dalších ústavů přímo nelidské. Před 30 lety jsem pracovala na dětském oddělení a pokud zemřelo dítě, poslal se rodičům telegram „S lítostí oznamujeme…“. Přišlo mi to kruté a mrazí mě, že velký posun v mnoha případech nenastal. Nejspíš si za to můžeme sami. Svou zodpovědnost za vlastní životy předáváme institucím. Zde se rodí, vychovává, pracuje. Vše za dozoru a dle pravidel.

Společnost rozhoduje za jedince, a proto chce abychom umírali „dle tabulek“. Jinak je naše smrt vyhodnocena jako předčasná. Smrt je téma, na které nejsme připraveni a je zahalena mnohými tabu. Je nepřijatelné o ní mluvit. Naším bohem je prosperita a výkonost.

Jak praví Veronika Hurdová v knize Moje milá smrti: Žijeme ve společnosti zaměřené na výkon. Kvalita života se měří mírou ekonomického růstu. Odklonili jsme se od kvality prožitků a snažíme se ji nahradit kvantitou. .[3]

Ve jménu dobra už bylo napácháno mnohé. V současné době je právě tohle téma velmi zviditelněno. Protože je nepřijatelné, aby lidé umírali ve větším počtu, nebo v nižším věku, je třeba nastavit ve společnosti řád a pravidla. Lid rád předá svou svobodu a kompetence a nechá za sebe rozhodovat někoho jiného, jen proto, že se zvýší šance jeho přežití.

Opravdu si takto představujeme život? Život nalajnovaný všemi opatřeními?

Prožitek smrti nás vrací k životu, donutí nás zamyslet se jaký je náš hodnotový systém. Co prožíváme každý den, zda když večer ulehneme k spánku a otočíme se za sebou můžeme říct: „Kdybych dnes zemřel, můj život stál za to“.

Dostávám se zpět k osobní zodpovědnosti za vlastní život. Část této společnosti vyrůstala v době normalizační a byli jsme zvyklí, že naše svoboda i práva byli velmi osekané.  Dnes si možná myslíme, že jsme svobodní, ale náš život je často nalajnovaný hypotékami, kariérou. A současná doba i společnost odkrývá prázdnotu, kterou v sobě nosíme.  Paul Kingsnorth se v rozhovoru zamýšlí právě nad smyslem života, nad našim přesunem do matrixu virtuálních sítí. Možná se časem náš život stane velmi iluzorní a přesunutý mimo realitu, protože v té skutečné se budeme bát nahlédnout do nitra a pátrat po smyslu našeho života. Protože „Ako sa hovorí, ak nemáš Boha, aj tak budeš někoho uctívat“ [4]

Je těžké na téma smrti mluvit. Nevíme, jak přistupovat k člověku kterému někdo zemřel. Zejména pokud zemře nebo umírá dítě. Přesto, a to je jeden z paradoxů, tyto těžké situace často propojí celou rodinu. Naučí všechny vážit si společně strávený čas. Pomáhat jeden druhému a navzájem se vyslechnout.

Čas je totiž jediná komodita, kterou pokud utratíme zcela nesmyslně už ji zpět nedostaneme. 

Přeji vám radostný život, ať je jakkoli dlouhý.

Zdroje:

[1] Český statistický úřad „Jak dlouhý život máme před sebou“https://www.czso.cz/csu/xc/jak_dlouhy_zivot_mame_pred_sebou [Aktualizováno dne: 16.09.2014, cit. 9.1.2022].

[2] Barry Schwartz, Paradox volby https://www.ted.com/talks/barry_schwartz_the_paradox_of_choice?language=cs [zveřejněno TED Global červenec 2005, cit 9.1.2022]

[3] Veronika Hurdová, Moje milá smrti, Art D – Grafický ateliér Černý s.r.o. 2017 s. 194

[4]  Paul Kingsnorth,  Prečo som vo vakcinačnej vojně změnil stranu,  https://www.youtube.com/watch?v=kkyRRM26EU4 [zveřejněno 5.12.2021, cit.9.1.2022 ]