Vláda dětí

Pohled do poslanecké sněmovny napovídá, že všichni, kdo tam sedí, jsou zletilí alespoň podle data narození.

Je to tak doopravdy?

Tím už si nejsem tak jistá. Ono nejde jen o ně, jde o nás všechny.

Jsme dospělí?

Nebo jen když se nám to hodí?

Fyzicky v naší kultuře za dospělé jedince považujeme (téměř) všechny, kdo oslaví 18 narozeniny. Jenže mentální věk se může lišit.

Mít kvality dítěte je výhra, pokud si z dětství odnesete otevřenost, zvídavost, kreativitu a chuť si hrát. Jenže pokud si do dalších let vlečete dětská traumata a záchovné modely přežití, které se ukotvily v dětském věku, je na malér zaděláno.

Proč? Pojďme se zase jednou podívat na limbický systém. To je část našeho mozku zodpovědná za emoce a za vzorce chování ukotvené do cca 7–8. let. Zkuste si vzpomenout, jaké to bylo doma, co po vás chtěli rodiče nebo škola. Měli jste možnost volby nebo jste hledali strategii přežití s náročnými rodiči, učiteli, spolužáky, v kolektivu, kde jste nezapadli?

Všichni najdeme momenty, které naše dětská mysl vyhodnotila „Nemá mě rád(a)“. Pak volíme co s tím. Stávají se z nás hodné holčičky, chlapečci, snažící se zavděčit nebo naopak rebelové a vzpurníci. Neumíme dohlédnout dál než za nejbližší roh.

Co se stane, když tenhle model chování přeneseme do dospělosti?

Pečlivě si prohlédněte poslaneckou sněmovnu.

Kdo z politiků si nechce foukat bolístky? Kdo je pragmatický, strukturovaný, domýšlí důsledky svých činů?  Kolik jste jich našli?

Jsou to čelní představitelé moci a u řečnického pultíku by si nejraději jednu jebli kyblíčkem a lopatičkou.

Uvědomují si vůbec, že nejde jen o dnešek, nejde jen o pár lidí, ale o společnost? Jejich chování vidí všichni. Jsou nám snad vzorem? Jsou vzorem našim dětem?

Předem nás podezírají, že budeme švindlovat, ať jde o testování, cestování, daně.

Další část se snaží zalíbit, tu 500 tam 500…. Inflační spirála roztočena, vítejte na kolotoči. Snad se nám nezatočí hlava příliš.

No a pak jsou tu ti, jejichž spolužáci jim dávali sežrat, že jsou nic, že mají matku učitelku, jsou nemehla, zkrátka šikanovaní jedinci. Tak proč teď nám všem nedat za vyučenou, vždyť teď na to mají právo a ještě se můžou ohánět dobrem všech. Sen být „kápo“ se jim konečně splnil.

Ta sebejistota, že přesně vědí, co je pro koho nejlepší. Pokus být rodičem a všechny ovládat nebo zlobivé haranty seřezat a poslat na hambu do kouta, to je oč tu nejspíš běží.

Já teda vím, co vyhovuje mě, možná si troufnu odhadnout reakci a přání svého muže, svých dětí, ale jak to má sousedka, to přesně netuším. – Co můžu udělat? Zeptat se. Všech sousedů se ovšem nezeptám. Co teď? Asi bych si měla sednout a napsat několik strategií. Domyslet důsledky pro skupiny obyvatel. Děti, dospělé, seniory, zdravotníky, údržbáře, řemeslníky… Pak je možné najít kompromis aspoň trochu přijatelný pro všechny.

Základním vesmírným zákonem je „Co zaseju, to sklidím“, všichni bychom ho měli mít na paměti.

Trochu oklikou se tedy vrátím k limbické (emoční) části mozku. Jde tohle místo změnit? Můžeme ho „uzdravit“? Zcela určitě ano. Někdo to zvládne sám, druhý potřebuje kouče, průvodce, terapeuta.

Jen si prosím dejte pozor, kdo vám ukazuje cestu, ať se neutopíte v bažině vlastního podvědomí a nestane se z vás sebestředný, asociální a emočně plochý jedinec.

Čarodějka na plný úvazek. Pečují o tělo i duši. Dotekem, vůní, homeopatiky, slovem. Díky svým znalostem a schopnostem pomohu i vám na cestě ke zdraví a spokojenosti.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.